Černý psík byl odpovědí tak překvapený, že zarafal: „Ach tak, jste asi Anetčiny hračky.“ To už i Ježek koukl jedním okem a zabručel: „Ale jsem velmi pichlavá hračka. Se mnou si smí hrát jenom Anetka.“ Pes se k nim rychle sehnul, mrkl na ně a utrousil: „A ona vás tu pohodila, co?“ „Myslím, že se brzy vrátí,“ zvolal Kuliferda. Karlík vyplázl jazyk. „Nevrátí. Pohodila vás tu, protože vás už nechce. Viděl jsem to.“ „Je to hodná holčička,“ odvětil Ježek neutrálně. „Kdepak,“ štěkl pes, „nechce si s vámi už hrát. Ale mohl bych si s vámi hrát já, kdybyste chtěli.“ A pak poskočil ze strany na stranu, přikrčil se připraven každým okamžikem běžet s větrem o závod. Jazyk měl přitom vyplazený až k zemi v širokém úsměvu. Když se oba naši přátelé nehýbali, znovu poskočil ze strany na stranu a pohodil hlavou, až mu uši plandaly kolem hlavy. Tu napadl Kuliferdu spásný nápad. „Víš co, Karlíku? Zahrajeme si na schovávanou. Zakryj si oči a štěkej do desíti, my se schováme a ty nás pak půjdeš hledat.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216367