„A co mu na ní vadilo?“ „Myslím, že o ni až tolik nešlo. Táta… ale ne.“ „Co?“ „Málem jsem řekla něco, co bych říkat neměla.“ „Teď už to musíš dopovědět, když jsi to nakousla.“ „No… on si bůhvíproč… víš, jaký byl, já ho vroucně milovala, ale často mě přiváděl k zoufalství tím, jak mu věčně nikdo nebyl dost dobrý… bůhvíproč si myslel, že sis mohl vybrat líp.“ „Ženu?“ „No, v podstatě všechno, když se to tak vezme.“ „Aha.“ „Věděla jsem, že ti to nemám říkat. Neměl jsi mě k tomu nutit. Pojďme změnit téma.“ Dobrý nápad. „To s tím válečným hrdinou je taky hrozně smutné, Jamesi. Chudák. Jen si chtěl trochu povyrazit po tom všem, čím si prošel. Nebožák.“ „Jo. Je to hrozné.“ „Doufám, že Debora nejela moc rychle. Občas taky měla těžkou nohu na plynu.“ Neřvi na ni, Jamesi. Přejdi to. A přiznej si, že tě to taky napadlo. „A kdy tě vlastně uvidím?“ Jamesův mozek už se proměnil v diář a on teď bleskově prolistoval všechny možnosti. „Přijdu v sobotu na čaj.“ „Dobře. A teď už zavěs. Nechci, abys z toho měl problémy.“ „Já z toho nemůžu mít problémy, mami.“ Ne, neskřípej zuby. Uč se zachovávat klid, Jamesi. Ještě není pozdě. Nikdy není pozdě. „Já to tady řídím.“ „Já vím, že to řídíš, můj milý, a jsem na tebe moc pyšná. Tak v sobotu. Myslím, že udělám ořechový dort. Ořechy máš rád.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216074
106
Když to říkáš. Pomalu zavěsil. Polkl. Povzdechl si. V hrdle měl vyprahlo. Říkal si, že vyrazit Marcii by určitě nebylo snadné ani pro Donalda Trumpa. Znovu zvedl sluchátko, zaváhal a potom zavolal Sandře Clipstoneové z personálního. „Sandro, kdybych chtěl někoho vyhodit – a neříkám, že chci –, jak bych to v téhle moderní době měl provést?“ „Hm. Jestli jste spíš nespolečenský a bezcitný a moc vám nesejde na tom, jaké to bude mít následky, tak ji prostě vyhoďte a doufejte, že vám to projde.“ „Jasně. Ale pokud nejsem – a neříkám, jestli jsem, nebo nejsem, protože si vlastně sám nejsem úplně jistý, jestli jsem, nebo nejsem –, tedy pokud nejsem, tak udělám co?“ „Dejte jí ústní varování.“ „Aha.“ „Ale musíte jí ho dát písemně.“ „To zní trochu absurdně.“ „Je to vládní nařízení.“ „Tak tím se to vysvětluje. Říkáte ,jí‘. Jak víte, že jde o ženu?“ „Nikdo tu moc nechápe, jak jste to s Marcií mohl tak dlouho vydržet, Jamesi. Jste moc měkký na to, abyste dělal ředitele.“ „Předpokládám, že to mám brát jako kompliment. A vůbec neříkám, jestli to Marcia je, nebo není. Takže pokračujte.“ „Musíte uvést důvody. A když se věci nezmění k lepšímu, musíte dát další dvě písemná varování, s dalšími důvody. A když se to nezlepší ani potom, můžete ji… nebo jeho vyrazit.“ „Jasně. Díky, Sandro.“ „Rádo se stalo. Vždy k službám.“ Zavolal si Marcii. Přišla celá rozdychtěná. Bylo to hrozné. „Marcie…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216074
Viděl, že ji tón jeho hlasu překvapil. Trochu vnímavá tedy přece jen je. „Marcie, víte, že nás čekají škrty. Myslím, že jsem vám o tom říkal. Patnáct procent plošně.“ Hleděla na něj s pomalu narůstajícím zděšením, strachem, nevírou a dalším zděšením. Bude to přesně tak zlé, jak se obával. „Bohužel… a věřte mi, Marcie, tohle je jedna z nejtěžších a nejotřesnějších věcí, jaké jsem za celých těch osmačtyřicet let musel udělat.“ Záměrně si připomněl svůj věk, aby se od ní dokázal lépe citově distancovat. „Budu muset zvážit vaši budoucnost.“ Z tváře jí zmizela veškerá barva. Nedokázala zbělat, na to byla příliš opálená. Vypadala jen… světleji snědě. A naprosto v šoku. Naprosto zdrceně. Vypadala, jako by jí tělem projel blesk a přišpendlil ji k linu s tím nejrealističtějším vzorem dřeva. „Opravdu mě to hrozně, hrozně mrzí, Marcie.“ „Ale…“ Pomalu se jí vracela řeč. „Pořád budete potřebovat asistentku. To znamená výdaje. Možná i vyšší než teď. Možná jsem ještě levná.“ Na okamžik se zdálo, že se opět lépe ovládá. „Nechápu, jak to může souviset se škrty.“ Povzdechl si. „Omlouvám se, Marcie. Vidím, že vás neobalamutím. Nesouvisí to s nimi. Pravda je ta… Posaďte se, prosím vás, vypadáte hrozně, jak tu stojíte. Teda, nechci říct, že byste vypadala hrozně, vy byste nedokázala vypadat hrozně, ani kdybyste se o to snažila, ale jsou to hrozná muka, když vás tu vidím stát. Prosím vás, Marcie, posaďte se.“ Posadila se naproti němu a stáhla si sukni přes objemná kolena. Ve tváři se jí zračil výraz odevzdaného zklamání a rozčarování, jako by byla fenou, kterou její pán vede k veterináři 107 utratit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216074