„A co mu na ní vadilo?“ „Myslím, že o ni až tolik nešlo. Táta… ale ne.“ „Co?“ „Málem jsem řekla něco, co bych říkat neměla.“ „Teď už to musíš dopovědět, když jsi to nakousla.“ „No… on si bůhvíproč… víš, jaký byl, já ho vroucně milovala, ale často mě přiváděl k zoufalství tím, jak mu věčně nikdo nebyl dost dobrý… bůhvíproč si myslel, že sis mohl vybrat líp.“ „Ženu?“ „No, v podstatě všechno, když se to tak vezme.“ „Aha.“ „Věděla jsem, že ti to nemám říkat. Neměl jsi mě k tomu nutit. Pojďme změnit téma.“ Dobrý nápad. „To s tím válečným hrdinou je taky hrozně smutné, Jamesi. Chudák. Jen si chtěl trochu povyrazit po tom všem, čím si prošel. Nebožák.“ „Jo. Je to hrozné.“ „Doufám, že Debora nejela moc rychle. Občas taky měla těžkou nohu na plynu.“ Neřvi na ni, Jamesi. Přejdi to. A přiznej si, že tě to taky napadlo. „A kdy tě vlastně uvidím?“ Jamesův mozek už se proměnil v diář a on teď bleskově prolistoval všechny možnosti. „Přijdu v sobotu na čaj.“ „Dobře. A teď už zavěs. Nechci, abys z toho měl problémy.“ „Já z toho nemůžu mít problémy, mami.“ Ne, neskřípej zuby. Uč se zachovávat klid, Jamesi. Ještě není pozdě. Nikdy není pozdě. „Já to tady řídím.“ „Já vím, že to řídíš, můj milý, a jsem na tebe moc pyšná. Tak v sobotu. Myslím, že udělám ořechový dort. Ořechy máš rád.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216074