dvacátá druhá kapitola Gabriel, Nikósie Antropoložka Jennifer dorazí v domluvený čas se sešitem a diktafonem a zastihne mě, jak si upravuju oblek, který jsem si vzal na Martino naléhání. Poslechl jsem vyštěknutý rozkaz v naději, že mi bude odpuštěno za to, že jsem zase dřív mluvil, než myslel. Vlasy Jennifer tentokrát připomínají spíš ananas než arty čok, pořád je má natupírované, ale už ne tak rozcuchané. „Mockrát vám děkuju, že jste mě pozval k sobě domů.“ Musím uznat, že až na lehké protahování mluví perfektní arménšti nou, dělá to na mě dojem. „Kde jste se naučila tak výborně arménsky, drahoušku?“ zeptá se Marta. „Od manžela, Josepha Kerdiana. Možná jste o něm slyšeli. Je profesorem matematiky a nadšeným cestovatelem. Před několika lety měl řeč ve vašem komunitním centru o cestě na horu Ararat.“ „Vy jste Kerdianova žena?“ „Přesně tak. Přivedl mě na myšlenku studovat vaši komuni tu. Má na Kypru spoustu příbuzných. Miluje to tu.“ Uvědomím si, že se mi Jennifer začíná líbit a že jí ty její vlasy odpouštím. „Líbí se vám dneska můj účes, pane Arakeliane?“ Čte mi myšlenky. „To je ale zvláštní otázka, drahoušku,“ ozve se Marta. „Pan Arakelian mě minule popsal jak přezrálý artyčok. Nád herná metafora. Manžela velmi pobavila. Nemůže se dočkat, až se s vámi seznámí.“ 99
ARGO_Tymianove_dopisy_BLOK_27012016.indd 99
30.01.2016 15:27:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216014