že by si klidně přál dostat se za naši věc do vězení, poté co otřese nějakým činem celou společností. Už viděl všude svou fotku v novinách, jak se jim do ksichtu vysmívá. Jinak byl Růžička fajn kluk a dobrý kamarád. Jarda věděl, že je to jediný kámoš, co má, který by ho nikdy nenechal na holičkách. Vždyť tuhle jim pomáhal několik dní za sebou, když se Jardova sestra přestěhovala a v novém bytě potřebovala vymalovat. Pracoval s Jardou s takovou samozřejmostí, jako by za to byl placený a ségra si ho nemohla vynachválit. Po práci se oba spokojili se stovkou na pár piv. Růžička dorazil na smluvené místo u spadlého stromu u silnice. A přinesl s sebou dva lahváče. Kluci ještě nevěděli, co dnes budou dělat, ale nějak se to, jako vždy, vyvine. Kámoš Jarda otevřel jednu láhev zuby, podal ji Jardovi, a pro sebe udělal totéž. Růžička měl dobrou náladu. „Hele Jardo, utíká to z dětského hršiště a v puse to drží malou dětskou ručičku. Co to je?“ zeptal se Růžička.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216009