Weaver_sazba.qxd8.3.201610:14Stránka98
15 O několik minut později, zrovna když jsem dopíjel kávu, dorazila Annabel. Tvář měla zarudlou a citlivou ze zimy venku a rozcuchané vlasy, navlhlé od té plískanice, se jí lepily k hlavě. „Vypadám jako zmoklá krysa,“ omlouvala se. „Mně se líbíš i tak.“ „Ty ale nejsi objektivní.“ „To máš asi pravdu. Jak sis užila velkoměsto?“ Usmála se. „Zjistila jsem, že se pohledem z vrcholu Londýnského oka budu muset kochat jen v představách – nechtělo se mi totiž brát si na barák další hypotéku, jen abych si mohla koupit lístek.“ „A jinak?“ „Jinak jsem se měla skvěle. Ve vyhlídkovém autobuse jsem se dobře bavila, galerie Tate byla úžasná. Jezdit metrem se mi taky moc líbilo, ačkoli nikdy nepochopím, jak to tam lidé vydrží během dopravní špičky. Myslím, že neexistuje nic horšího, než mít nedobrovolně deset minut nos zabořený do podpaží cizího člověka.“ „Jen deset minut? To je ještě požehnání, většinou je to dýl.“ Oba jsme si objednali steak a Annabel se mě zeptala, jak jsem strávil dopoledne. A tak jsem jí vypravoval, jak jsem zajel do Wimbledonu, zbytek příběhu jsem však už záměrně nijak nerozmazával. Ne že bych jí nevěřil a bál se jí svěřit detaily vyšetřování. Jen jsem nechtěl, aby věděla, že mám pořád ještě plnou hlavu myšlenek na Leonarda Frankse, nebo aby měla pocit, že náš společný oběd a její návštěva pro mne nejsou dost důležité. Jenže pak jsem se začal cítit provinile a vzpomněl jsem si na to, jak jsem jí slavnostně slíbil, že jí nikdy nebudu lhát ani před ní nic zatajovat. A tak jsem jí pověděl, za jakých okolností se Franks ztratil a jakým úkolem mě jeho rodina pověřila. „Vyšel z domu a už se nevrátil?“ Přikývl jsem. „A kam tedy šel?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215988
Weaver_sazba.qxd8.3.201610:14Stránka99
„Netuším.“ Sáhl jsem po sklenici vody. „Znáš Dartmoor stejně dobře jako já. Všude kolem dokola jen samé planiny, moc lidí tam nepotkáš. A když se postavíš na dobré místo, je vidět na kilometry daleko. Podle fotografií, které jsem viděl, bych řekl, že od nich z domu měli jasný, ničím nerušený výhled do okolního údolí. Takže pokud by tam někde venku Franks byl, potom co se rozhodl, že odtamtud uteče, anebo potom co mu k tomu napomohl někdo jiný, musel by být ještě hezkých pár minut po odchodu vidět.“ „Jenže on vidět nebyl?“ „Ne.“ „Nepřipadá ti to trochu…“ „Divné?“ Pokrčila rameny. „Chtěla jsem říct strašidelné.“ Podíval jsem se na obrázek údolí. „Jo, to rozhodně taky.“ Když jsem vrátil všechny fotografie zpátky do batohu, spolu s iPadem a poznámkovými bloky, obrátil jsem se k Annabel: „Hele, dostal jsem pozvánku na jednu dobročinnou akci v centru, kterou dnes večer pořádají lidi od policie. Myslím, že bych tam měl jít. Zabiju tak dvě mouchy jednou ranou.“ „Práce i zábava?“ „Hlavně práce.“ Usmála se. „To je v pořádku.“ „Cítím se kvůli tomu provinile.“ „To nemusíš. Měl bys tam jít.“ „Napadlo mě, že bys třeba mohla jít taky.“ Číšník nám přinesl dvě piva a já mezitím studoval výraz v jejím obličeji. Fascinovalo ji a vzrušovalo, že jsem ji nechal nahlédnout do svého případu, a uvědomil jsem si, jak nezvyklý to je pocit. Derryn mi odešla ještě dřív, než se případy pohřešovaných osob, na nichž jsem dělal, začaly počítat na desítky, a na Liz toho bylo až moc, takže jsme nakonec dospěli k bodu, kdy jsem jí o práci přestal vykládat úplně. Dívala se, jak mě mučili, zatkli a jak by mě klidně nechali i umřít, a nechápala, proč bych se měl k takové práci ještě vracet. K práci, kvůli níž jsem málem přišel o všechno, i o život. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215988
Weaver_sazba.qxd8.3.201610:14Stránka100
Od Derryniny smrti jsem neměl nikoho, s kým bych si mohl o svých případech promluvit, dokud jsem nepoznal Annabel. Častokrát jsem si říkal, jestli tato skutečnost není náhodou jedním z důvodů, proč pro mě hledání ztracených osob začalo být tak důležité a proč jsem jejich složky dál uchovával a vršil je doma na polici. A když mi zrovna nebylo moc do řeči a nikam jsem nemusel, častokrát jsem se vracel k tvářím lidí, jimž jsem pomohl. Byl to takový mlčky prováděný rituál, během něhož jsem ve vyřešených případech hledal inspiraci. A možná právě toto mé vysedávání nad spisy částečně způsobilo, že jsem se Leonardu Franksovi podobal víc, než bych si kdy přiznal. Protože jsme oba něco tajili. Až na to, že moje minulost i má tajemství ležela nahoře na regálu. Ta jeho se skrývala někde venku na dartmoorských planinách.
16 Po návratu domů Annabel prohlásila, že by chtěla zavolat Olivii, a tak jsem jí poskytl trochu soukromí. Vytáhl jsem z auta krabice s Franksovými věcmi a odnesl je do pracovny. Inspektorka Crawová mi poskytla kontaktní údaje na svého bratra, a tak jsem ještě v rychlosti naťukal úvodní mail, v němž jsem ho připravoval na to, že bych mu mohl později v průběhu vyšetřování zavolat. Řekl jsem rovněž inspektorce Crawové, aby manžela informovala o tom, že bych se s ním někdy v budoucnu mohl spojit. V den Franksova zmizení však byl manžel inspektorky Crawové doma s dětmi, nebrala ho do domu rodičů ani v následujícím týdnu, a její bratr žil v Austrálii, proto jsem měl čím dál silnější pocit, že jim pravděpodobně vůbec volat nebudu. Vytvořil jsem v počítači dokument a sepsal všechno, co jsem v obou krabicích našel, až po zlaté trofeje z golfových turnajů a sněžítka. Inspektorka se mi zmínila, že otcův stolní počítač je pořád v Dartmooru, a viděl jsem ho tam i na domácím videu, které natáčela, a tak jsem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215988