Weaver_sazba.qxd8.3.201610:14Stránka98
15 O několik minut později, zrovna když jsem dopíjel kávu, dorazila Annabel. Tvář měla zarudlou a citlivou ze zimy venku a rozcuchané vlasy, navlhlé od té plískanice, se jí lepily k hlavě. „Vypadám jako zmoklá krysa,“ omlouvala se. „Mně se líbíš i tak.“ „Ty ale nejsi objektivní.“ „To máš asi pravdu. Jak sis užila velkoměsto?“ Usmála se. „Zjistila jsem, že se pohledem z vrcholu Londýnského oka budu muset kochat jen v představách – nechtělo se mi totiž brát si na barák další hypotéku, jen abych si mohla koupit lístek.“ „A jinak?“ „Jinak jsem se měla skvěle. Ve vyhlídkovém autobuse jsem se dobře bavila, galerie Tate byla úžasná. Jezdit metrem se mi taky moc líbilo, ačkoli nikdy nepochopím, jak to tam lidé vydrží během dopravní špičky. Myslím, že neexistuje nic horšího, než mít nedobrovolně deset minut nos zabořený do podpaží cizího člověka.“ „Jen deset minut? To je ještě požehnání, většinou je to dýl.“ Oba jsme si objednali steak a Annabel se mě zeptala, jak jsem strávil dopoledne. A tak jsem jí vypravoval, jak jsem zajel do Wimbledonu, zbytek příběhu jsem však už záměrně nijak nerozmazával. Ne že bych jí nevěřil a bál se jí svěřit detaily vyšetřování. Jen jsem nechtěl, aby věděla, že mám pořád ještě plnou hlavu myšlenek na Leonarda Frankse, nebo aby měla pocit, že náš společný oběd a její návštěva pro mne nejsou dost důležité. Jenže pak jsem se začal cítit provinile a vzpomněl jsem si na to, jak jsem jí slavnostně slíbil, že jí nikdy nebudu lhát ani před ní nic zatajovat. A tak jsem jí pověděl, za jakých okolností se Franks ztratil a jakým úkolem mě jeho rodina pověřila. „Vyšel z domu a už se nevrátil?“ Přikývl jsem. „A kam tedy šel?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215988