následkem našeho děsivého objevu ve vesnici. Bolest ze smr ti otce je stále čerstvá a všechno ještě zhoršuje… včetně po citu zoufalství. Nakonec si povzdechne. Možná došlo v případě téhle vesnice k nějakému nedorozumění. Možná žádali příliš mnoho. Možná, souhlasím. Je mi jasné, že se oba snažíme navenek vypadat klidně kvůli tomu druhému. Ve skutečnosti jsme oba plní pochyb ností. Chtěli bychom věřit té lepší variantě, že nám správce lana pomůže, ale už jsme toho viděli a přetrpěli příliš mnoho. A jestli nám správce lana nepomůže, tak co pak? Právě tahle nejistota na nás leží jako těžká deka. Představuju si Čang Ťing a sbírám odvahu zvednout se a jít za Li Wejem k místu, které vybral jako nejvhodnější pro další sestup. Před očima máme varování ze záznamů a také proto je Li Wej velmi opatrný, když přivazuje lano ke skále. Kameny jsou tady opravdu volnější a on nehodlá zahájit se stup, dokud si nebude jistý, že každá skoba a provaz budou pevně držet. I když máme před sebou kratší úsek než včera, k úpatí hory je to ještě daleko. Každý centimetr sestupu je plný stra chu, že se kameny začnou sypat, naše skoby se uvolní a my se zřítíme dolů. Znovu se na nás valí několik menších lavin a znovu nás nejednou zachraňuje jen můj sluch. Někdy ne jsem dost rychlá a oba za to platíme modřinami a odřenina mi, které rozmnožují včerejší zranění. K tomu všemu si oba uvědomujeme, že nám došlo jídlo. Žaludek už se mi svírá hladem. A přesto mě s každým dalším metrem, o který sestoupí me, a s pohledem na blížící se zem pod námi naplňuje po divný pocit radosti. Dole se rozprostírá svěží a úrodné údolí plné stromů a za ním pás zelené země, která naopak vypa 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215701
dá, že na ní žádné stromy nerostou. Mohla by to být pole? V knihovně jsem našla knihy o obdělávání půdy a pěstování plodin, ale poté, co nás laviny odřízly od úrodné země, pře sunul se pojem farmaření do roviny stejné fantazie jako třeba schopnost létat… nebo slyšet. Představy, co by nás všechno mohlo dole čekat, mi dodávají sílu k poslední fázi sestupu. A pak, jakkoli se to zdá neuvěřitelné, se konečně dotýká me nohama pevné půdy. Zvedám hlavu a ohromeně hledím na svou horu i na ty sousední, které se společně s ní tyčí až k nebi. Dokonce nevidím ani jeden vrchol, protože ty jsou skryté v oblacích, které připluly s příchodem večera. Je to úplně jiný pohled, než na jaký jsem byla zvyklá celý život – vrcholky hor a mlhou zahalená propast pod námi. Uvědo muju si, že stojím na místě, odkud přišli mí předci, což je rovněž opojný pocit. Jdeme se podívat, co pro nás tohle místo má? ptá se Li Wej. Jde ke mně, aby mi pomohl odvázat lano, které nás celou dobu spojovalo. Jeho prsty obratně rozmotávají uzly u mého pasu a já doufám, že není moc poznat, jak tajím dech. Zno vu žasnu, jak někdo tak velký dokáže být tak jemný. Když je hotov, nechává mi ruce na pasu o krátkou chvíli déle, než by musel, a pak odstupuje. Víš, kam jdeme? ptám se. Zvedá ruku k očím a rozhlíží se, přičemž zjevně bere v úvahu polohu slunce nad naší horou. V oné prázdné ves nici jsme strávili spoustu času a brzy bude tma. Po krátkém váhání nakonec ukazuje k severu. Tam by mělo končit naše lano. Když jsme lezli dolů, dostali jsme se trochu stranou. Musíme jít tímhle směrem a najít konec a u něj najdeme i správce lana. Dívám se na své špinavé šaty a odřené ruce a pak beru v úvahu i pokročilou hodinu. Možná by bylo lepší se pořádně 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215701
vyspat a aspoň se umýt, navrhuju. Nejsme moc ve stavu, abychom vyjednávali s někým tak důležitým. Li Wej souhlasně přikyvuje a dodává: Je možné, že než bychom správce našli, bude tma. Trochu se porozhlédneme a zkusíme najít nějaké vhodné místo, kde přespíme. Ukazuje na les táhnoucí se prakticky všude kolem nás. Líbí se ti některý směr víc? Vrtím hlavou. Klidně vyber. Váhá a pak vytahuje sošku pchi-sioua. Vyhazuje ji do vzduchu a pak ji zručně jednou rukou chytá. Pchi-siou uka zuje směrem na východ. Li Wej ho vrací zpátky do vaku a říká: Takže na východ. Vcházíme do východní části lesa a já jsem obzvláště ostra žitá. Už jsem se naučila, že lidé způsobují spoustu hluku, ob zvláště v takhle hustém lese, takže se snažím vnímat jakýkoli zvuk, z něhož by se dalo usoudit, že nejsme sami. Nenachá zíme však nic a nikoho a brzy přicházíme k malé strži, v níž bublající potůček vytváří malé jezírko, než se vydává na dal ší cestu lesem. Je to ideální místo k odpočinku, kde se navíc budeme moci i umýt, i když oheň raději nerozděláváme, ze strachu z možné blízkosti lidí. Naštěstí jsme podstatně níže a je tu tepleji, takže se rozhodujeme, že noc přečkáme bez něj. Ty sis vzala na setkání se správcem lana náhradní oblečení? ptá se Li Wej, když vidí, jak vytahuju čisté šaty, které jsem si přinesla ze školy. Krčím rameny. Připadalo mi to praktické. Nebrala jsem si je přímo kvůli němu, ale teď jsem ráda. Chci dobře reprezentovat naši vesnici. Tak já ji asi budu reprezentovat, jak umím, říká a s úškleb kem se dívá na svou košili. Je to typický kus oblečení horní ka, nyní navíc potrhaný a se skvrnami od krve následkem 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215701