Na konci bezstarostnosti (Ukázka, strana 99)

rý je pro ruskou společnost adekvátní a odráží její politickou vůli. Problém není v tom, co se odehrává uvnitř Ruska a Ukrajiny. Být v tomto případě proti ruskému postupu neznamená být proti Rusku, člověk může být i rusofilem. Ale každý, kdo se na věci dívá zdravým rozumem a z hlediska zájmů naší země, musí být ruským postupem na Ukrajině zneklidněn. Rusko udělalo něco, co se nedělá. Zavírat před tím oči nám nepomůže. Kupříkladu jednostranně porušilo tzv. Budapešťské memorandum z prosince 1994, které samo podepsalo. Už to je dostatečný důvod k sankcím a určitě k posilování vojenské přítomnosti na východních hranicích Severoatlantické aliance. Všichni mají plná ústa Mnichova a mnichovanství. Historické paralely jsou ale nebezpečné. Tato nesedí. Když už by se ale někdo chtěl vracet do třicátých let 20. století, je mnohem případnější si všimnout obsazení demilitarizovaného Porýní v březnu 1936 nacisty. I tehdy to bylo porušení smlouvy, a žádná reakce nepřišla.

Byl to jeden z klíčových momentů, který dodal Hitlerovi kuráž k dalším agresivním krokům. Zbabělá, váhavá, chápavá politika ho nezastavila, jak dobře víme.

Ale nenechme se svést k laciným analogiím. Poučení z dějin je stále stejné. Neukazujete-li sílu a vůli, dříve či později vás někdo dostane. Sílu můžete ukázat i na vedlejším bojišti. Kdyby například po sérii porážek Západu ve studené válce Británie nesvedla bitvu o Falklandy (1982), což přímo se studenou válkou nesouviselo, byla by pozice Západu v osmdesátých letech mnohem 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215573

slabší. I když se nám to nelíbí, tak to prostě v mezinárodní politice je: k zachování své pozice a k udržení míru potřebujete dostatek síly. A musíte být připraveni ji použít.

Chyba současné české zahraniční politiky je, že si nebezpečí nepřipouští. Já jsem také rád, že české firmy mohou dál vyvážet obráběcí stroje. Znám je, jsou dobré a přeji jim to. Od vlády bych ale čekal, že bude rozumět tragičnosti, hloubce a možnému dosahu konfliktu, jehož efekt není omezen na území, kde se odehrává. I kdyby mělo pravdu Rusko (jako že nemá), co nám pomůže, když budeme chytrou horákyní někde „mezi“? To je v zahraniční politice osudové. Být „mezi“ se nevyplácí, role „mostu“ je směšná, ve hře zájmů jste nakonec obětí pro obě strany.

Mezinárodní řád, jak ho známe, se otřásá v základech.

V našem zájmu ale je ho zachovat. Česká republika nemá jinou variantu než stát na straně západních demokracií, které ji neohrožují, jejichž „náruč“ nám vyhovuje, jichž jsme součástí a které jediné nám mohou společně zajistit bezpečnost. Máte někdo nějakou jinou rozumnou alternativu? Tak sem s ní, já ji neznám. Pokud ne, tak se rychle začněme chovat racionálně a sledujme své národní zájmy.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215573

Kam se poděla důvěryhodná zahraniční politika?

KAM SE PODĚLA DŮVĚRYHODNÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA?

Vláda premiéra Sobotky mění zahraniční politiku České republiky.11 Neříká nám proč ani kterým směrem. Vybrala si tu nejméně vhodnou chvíli. Mezinárodní situace se zhoršila; nejde jen o Ukrajinu, ale zřetelnou hrozbou je například také organizace Islámský stát a celá situace na Blízkém východě. Nejsme v bezpečí, týká se to každého z nás. Bezpečnost České republiky není samozřejmá, musíme o ni stále usilovat a zajistit ji předvídatelnou a důvěryhodnou zahraniční politikou.

Věřili byste tomu, že pětadvacet let po listopadu 1989 neprojde v Poslanecké sněmovně usnesení, v němž parlament „vyzývá vládu České republiky, aby ve shodě se západními demokraciemi důsledně hájila bezpečnostní zájmy České republiky“? Já donedávna ne. V úterý 16. září 2014 se to stalo. Premiér Sobotka se při hlasování zdržel, a dal tak pokyn svým poslancům, jak spolu s komunisty a částí hnutí ANO postupovat. Myslím, že si všichni – a tady přece nejde o stranickou příslušnost – musíme položit otázku, co toto neodpovědné politické jednání znamená. Připočtěme k tomu váhavost premiéra na mezinárodní scéně, posuny v rétorice ministerstva zahraničí nebo podivný postoj ČR při červencovém hlasování v OSN o Izraeli.

Z podivné české zahraniční politiky jde strach. Nemají ho ale jiné země, obávat se jí musejí občané České republiky.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215573