98
obr. 3.33 Villard de Honnecourt: Medvěd, labuť a Nebeský Jeruzalém, kolem roku 1235, Národní knihovna, Paříž. obr. 3.34 Leonardo da Vinci: Vzpínající se kůň, kolem roku 1505, Královská knihovna, Windsorský zámek.
Díváme-li se na Gombrichovu teorii schématu a opravy v tomto svět le, může nám hodně napovědět nejen o podstatné jednotě mezi středově kým a poststředověkým uměním, ale také o jejich důležitém rozdílu. Pro středověk je už zobrazením samo schéma, kdežto pro umělce poststředo věkého je toto schéma výchozím bodem pro opravy, úpravy a přizpůsobe ní, „prostředek pro zkoumání skutečnosti a pro zápolení s jednotlivým“. Dovednost středověkého umělce se vyznačuje pevnou linií, která svědčí o tom, že ovládá své řemeslo (obr. 3.33), dovednost umělce poststředově kého nestálou pohotovostí. Jejím příznakem je skica, nebo spíše mnoho skic (obr. 3.34), jež předcházejí dokončenému dílu, a také stálá připra venost učit se, tvořit a srovnávat tak dlouho, až „zpodobnění přestane být vzorem z druhé ruky a zobrazí jedinečný a neopakovatelný zážitek, kterého se chce umělec zmocnit a který chce zadržet“.27 V této části se však chceme věnovat více jednotě než odlišnostem, jimiž se budeme zabývat později. Přestože renesance, podobně jako dřívější řecká revoluce, do jisté míry prolomila okovy konvencí a změnila některé metody umělcovy práce, nemohla změnit logiku tvorby zobrazování, neboť bez výtvarných prostředků a bez prvního schématu, jež se dá
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215572