Kráčel jsem oblouky kvádrového loubí na Staroměstském náměstí kolem kovové kašny, jejíž barokní mřížení bylo plné rampouchů, šel jsem přes kamenný most, plný soch svatých se sochou Jana Nepomuckého v čele. Dole se pěnil proud plný nenávisti vůči základům. Polo ve snu padl můj pohled na vydlabaný pískovec svaté Luitgardy s „mukami zatracených“ uvnitř: hustě ležel sníh na víčkách kajícníků a na okovech jejich prosebně zdvižených rukou. Vešel jsem pod oblouk mostních věží a prošel jsem jím; míjel jsem zvolna paláce s vyřezávanými, pyšnými portály, na nichž lví hlavy kousaly do bronzových kruhů. I zde všude sníh, sníh. Měkký, měkký, jako kožešina obrovského ledního medvěda. Vysoká, pyšná okna a římsy, lesknoucí se a zamrzlé dívají se lhostejně vzhůru k oblakům. Divil jsem se, že byla oblaka plná tažného ptactva. Když jsem po nesčetných granitových schodech na Hradčany stoupal, z nichž každý byl široký, jako jsou čtyři lidská těla dlouhá, tu klesalo město s jeho střechami a lomenicemi krok za krokem před mými smysly. ––– Už vkrádalo se přítmí mezi řadu domů, když jsem vstoupil na ono opuštěné místo, uprostřed něhož se tyčí dóm k trůnu andělů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215530
Šlépěje, na hranách se škraloupem ledu, vedly k postrannímu vchodu. Odkudsi ze vzdáleného obydlí zněly tiché, ztracené tóny harmonia do večerního ticha. Jako slzy těžkomyslnosti padaly do této opuštěné končiny. Když jsem vešel do chrámu, zaslechl jsem za sebou vzdech polštářku, umístěného nahoře na dveřích chrámových k zmírnění úderu; pak jsem stál v temnotě a zlatý oltář hleděl na mne ve strnulém klidu zeleným a modrým svitem umírajícího světla, jež barvitými okny klesalo na kostelní lavice. Jiskry vyprskovaly z červených skleněných lampiček. Mdlá vůně vosku a kadidla. Opřu se v jedné lavici. Má krev je ku podivu tichou v této říši nehybnosti. Život bez tepotu srdce naplňoval prostoru, – tajné, trpělivé čekání. Stříbrné skřínky s relikviemi ležely ve věčném spánku. Teď! Z daleké, daleké dáli dolehl sem dupot koňských podkov, tlumeně, sotva mému sluchu vnímatelně; chtěl se přiblížit a zmlkl. Tlumený úder, jako když se dvířka kočáru přiklapnou. ––– Šustot hedvábného šatu dospěl až ke mně a jemná, úzká ruka dámská dotkla se mého ramene.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215530
„Prosím, prosím, pojďme tam za pilíř; je mi trapno, zde, v lavicích, mluvit o věcech, jež vám musím říci.“ Posvátné obrazy kol kolem staly se střízlivou jasností. Zmocnil se mne náhle den. „Nevím věru, mistře Pernathe, jak vám mám děkovat, že za tak špatného počasí jste k vůli mně konal tu dlouhou cestu.“ Zakoktal jsem několik banálních slov. „ – – Nevěděla jsem, kde bych si byla jistější před špehováním a nebezpečím než zde. Sem, do dómu, nás jistě nikdo nepronásledoval.“ Vytáhl jsem její dopis a podal jí ho. Byla takřka zcela zakuklena do nádherného kožichu, ale už dle zvuku jejího hlasu jsem bezpečně poznal, že to je táž dáma, jež tehdy zděšeně prchla před Wassertrumem do mého pokojíku v Hampejzské ulici. Nebyl jsem tím také udiven, neboť jsem nikoho jiného ani neočekával. Mé oči tkvěly na jejím obličeji, jenž v přítmí chrámového výklenku zdál se ještě bledším, než snad ve skutečnosti byl. Její krása až zarážela ve mně dech: stál jsem strnule, byl jsem okouzlen. Nejraději bych před ní padl a zlíbal její nožky, za to, že jsem jí měl pomoci, za to, že si právě mne k tomu vyvolila. ––– „Prosím vás z duše, zapomeňte – aspoň, pokud jsme zde, na situaci, ve které jste mne onehdy viděl,“ mluvi-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215530