Kráčel jsem oblouky kvádrového loubí na Staroměstském náměstí kolem kovové kašny, jejíž barokní mřížení bylo plné rampouchů, šel jsem přes kamenný most, plný soch svatých se sochou Jana Nepomuckého v čele. Dole se pěnil proud plný nenávisti vůči základům. Polo ve snu padl můj pohled na vydlabaný pískovec svaté Luitgardy s „mukami zatracených“ uvnitř: hustě ležel sníh na víčkách kajícníků a na okovech jejich prosebně zdvižených rukou. Vešel jsem pod oblouk mostních věží a prošel jsem jím; míjel jsem zvolna paláce s vyřezávanými, pyšnými portály, na nichž lví hlavy kousaly do bronzových kruhů. I zde všude sníh, sníh. Měkký, měkký, jako kožešina obrovského ledního medvěda. Vysoká, pyšná okna a římsy, lesknoucí se a zamrzlé dívají se lhostejně vzhůru k oblakům. Divil jsem se, že byla oblaka plná tažného ptactva. Když jsem po nesčetných granitových schodech na Hradčany stoupal, z nichž každý byl široký, jako jsou čtyři lidská těla dlouhá, tu klesalo město s jeho střechami a lomenicemi krok za krokem před mými smysly. ––– Už vkrádalo se přítmí mezi řadu domů, když jsem vstoupil na ono opuštěné místo, uprostřed něhož se tyčí dóm k trůnu andělů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215530