Bezpáteřní (Ukázka, strana 99)

Anna na mě čeká. Ale v takovém stavu jsem se za ní styděl vyrazit. Hlupáku! Vynadal jsem si. Co můžu?

Zavolat, že nepřijdu. To přece nemůžu. Těší se. Přijedu.

Slíbil jsem to, tak musím.

Odkráčel jsem na WC a v koupelně rovnou zalezl pod sprchu. Pustil jsem na sebe ledovou vodu a doufal, že mě částečně probere. Nijak zvlášť mi nepomohla.

Byl jsem vyhládlý, ale při pomyšlení na jídlo mi bylo zle. Bylo mi zle i ze sebe samého. Proč jsem podlehl, když jsem se už tak dlouho držel čistý? No co, výčitky to nespraví a dobře mi tak, že je mi teď špatně. Oblékl jsem se a vyrazil ven.

Když jsem usedl za volant, zvažoval jsem, jestli je dobrý nápad řídit. Rozhodně jsem nebyl ve stavu, kdy bych se nazval zodpovědným řidičem. Ale pěšky?

Rozhodně ne! Nastartoval jsem. Při couvání jsem zřejmě odřel poklice, ale tato věc mě nerozhodila, protože se může přihodit i když jste den před tím nepožili heroin.

S cukáním jsem odjel od domu. Byl jsem celý zkoprnělý a doufal, že následky co nejdříve zmizí.

Nejdříve jsem zamířil do kavárny, abych se podíval, jak to tam po ránu vypadá. Taky jsem se chtěl domluvit s Marťanem, že dorazím trochu později, než jsem předpokládal. V podstatě jsme v kanclu nemuseli dřepět oba dva. Zase tolik práce s kavárnou nebylo. Většinu času jsme se stejně bavili o všem možném i nemožném.

Bavili se, jak bychom mohli kavárnu vylepšit a jaký program vymyslíme na příští měsíc. Chtěli jsme, aby 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215474

naše kavárna bylo živé místo a ne podnik pro zbloudilé duše. Proto se taky kavárně tak dobře vedlo.

Překvapilo mě, když první, koho jsem spatřil, byla Petra. Nemohl jsem se ubránit údivnému pohledu, který neunikl ani Petře. Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom, ale nezvládl jsem to. Naštěstí mi Petra pomohla. Se slovy: „Jsem celkem v pohodě. Schováváním se nic nespraví,“ mě částečně uklidnila. „To jsem rád,“ odpověděl jsem. „Je tady Marťan?“ zeptal jsem se. „Je vzadu,“ řekla s částečně nuceným úsměvem.

Bez dalších slov jsem odešel do zázemí. V kavárně mnoho lidí nebylo, ale vzhledem, že je dopoledne v týdnu, tak to byl celkem normální jev.

Nakoukl jsem ze dveří a chvíli sledoval Marťana.

Byl ponořen do papírů a vůbec neregistroval, že se na něj dívám. Po chvíli jsem na sebe přece jen upozornil pozdravem.

Marťan odtrhl oči od práce a rovněž mě pozdravil.

Hned na to se zeptal: „Co Anna?“ „Ještě jsem za ní nebyl.“ „Tak co děláš tady?“ „Přišel jsem se domluvit, jestli se nebudeš zlobit, když přijdu až odpoledne.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215474

Marťan se této otázce podivil. „Proč by to mělo vadit? Nejsem přece tvůj šéf. Spíše se divím, že jsi sem vůbec jel.“ „No, já jen tak. Spal jsem trochu déle, než jsem počítal.“ Marťan si mě prohlížel. Zřejmě mu neuniklo mé rozpoložení, ale nevyzvídal. Věděl jsem, že ví a on věděl, že vím, že ví. „Tak už jeď za Annou a klidně s ní buď celý den.

Zvládnu to tady, nebo snad o mně pochybuješ?“ „Víš, že jsem o tobě nepochyboval nikdy,“ konstatoval jsem. „Tak už běž a vyřiď Anně přátelské pozdravy,“ řekl s úsměvem Marťan. „Dobře, díky. Měj se.“ Marťan už neřekl nic a jen mávl rukou.

Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Nejvíce jsem však nadával sám sobě pro svou slabost. Těšil jsem se na Annu, ale cítil jsem obavy, že na mě pozná užití drogy.

Možná že ne, ale i tak jsem vůči Anně cítil provinile. Řízení jsem se věnoval jen tak napůl. Nedokázal jsem se soustředit, když jsem pociťoval obavy. Když jsem se dostal na rychlostní silnici, zapálil jsem si cigáro.

Pustil hudbu a snažil se nemyslet na nic.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215474