J
ulie pracuje v nemocnici deset let. Tak to bych měla oslavit, pomyslela si v legraci. Jednak neměla s kým, a pak popravdě nebylo co oslavovat. Den jako den a v noci tomu není jinak. Jenže dnešní den byl nečekaně jiný. „Soudružko, volali z osobního, že se tam máte zastavit.“ „Rád tě vidím, soudružko. Posaď se, dáš si kávu nebo čaj? Přineste soudružce kávu, prosím. Už jsme se neviděli řadu let, ale já na vás nezapomněl. Máte dobrý kádrový profil, velmi dobré pracovní hodnocení, aktivně jsi pracovala ve svazu mládeže a tvojí zásluhou došlo k upevnění soudružských vztahů na pracovišti,“ chvíli jí vykal, chvíli soudružsky tykal. „A tak není divu, že se naše stranická organizace rozhodla jmenovat tě vrchní sestrou na interním oddělení zdejší nemocnice. Pan primář a sestra odcházejí do důchodu, na oddělení jsou většinou mladé sestry, letošní absolventky zdravotní školy. Strana ti věří, že ji nezklameš.“ A aby to nebylo celé, doma ji čekalo další překvapení v podobě Eviččiny otázky, proč nemá tátu. Julie věděla, že to musí přijít a bála se toho jak čert kříže. A je to tady! Doufala, že jí to někdy poví, ale dnes tím byla dokonale zaskočena. Mozek pracoval na plné obrátky, dotěrné myšlenky se jí posmívaly a ponoukaly, aby začala, jiné ji uklidňovaly a utěšovaly, že to dokáže. 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215439