Ethicum
97
Řekne-li relativista, že v otázkách hodnot má každý pravdu, pak tímto tvrzením vyvrací vlastní morální přesvědčení. Řekne-li subjektivista, že ve věcech morálky má každý pravdu, pak hájí tezi, podle níž toto tvrzení vyplývá z významu námi používaných morálních slov. Emotivismus zdůrazňuje roli emocí a dalších psychických faktorů. Neredukuje ovšem morální soudy pouze na popis těchto emocí. Emotivismus nejprve popřel deskriptivní funkci morálních soudů (A. J. Ayer, R. Carnap, M. Schlick) a později částečně restauroval některé deskriptivní prvky (J. L. Stevenson). Podobně jako tomu bylo a je u zastánců jiných metaetických stanovisek, nebyli názorově jednotní ani představitelé emotivismu. Výše jsme viděli, že morálním výrokům přisuzovali odlišné role: a) vyjadřují pocity mluvčího (A. J. Ayer), popřípadě nemají vyvolávat konkrétně pociťované pocity, nýbrž vyjadřovat stanoviska, manifestující se v těchto pocitech, nebo tato stanoviska mají vyvolávat nebo obojí; b) mají vyvolávat v adresátovi určité pocity (R. Carnap); c) mají činit obojí (J. L. Stevenson). Představitelé první vlny emotivismu byli zastánci programu logického pozitivismu. Pro logický pozitivismus existovaly pouze dva druhy smysluplných vět: a) věty, jež lze empiricky verifikovat, popř. empiricky přezkoušet a b) tautologické věty logiky nebo matematiky, jež nepotřebují empirické přezkoušení. Význam věty poznáme teprve tehdy, když víme, jak můžeme přezkoušet pravdivost věty s pomocí empirických metod. Tyto metody nejsou podle emotivistů v případě morálních výroků k dispozici. Morální věty mají sice stejnou gramatickou formu jako věty empirické („Mrakoplaš má špičatý klobouk“ versus „Mrakoplaš je dobrý“), ale nejsou smysluplné. Nejsou ani pravdivé ani nepravdivé. Nejde v nich o nic a nic nám neříkají. Pokud však nejsou morální výroky smysluplné (a my jim také rozumíme), tak čím jsou? Carnap považuje morální výroky za skryté příkazy („Musíš říkat pravdu“ pak znamená „Mluv pravdu!“). Stejný účel mohou plnit rovněž interjekce (Fuj!, Hurá!). Pro tuto verzi emotivismu byla klíčová slova morálního diskursu nástrojem, s jehož pomocí se dosahovalo určitého cíle. Podle Stevensona spočíval později význam slov (nejenom morálních) ve sklonu vyjadřovat a vyvolávat duševní stavy. Podle toho, zda měl vyjádřený nebo vyvolaný mentální stav kognitivní nebo emotivní charakter, bylo možné rozlišovat deskriptivní a emotivní významy. Morální výroky měly oba druhy významů. Morální výrok tudíž měl rovněž deskriptivní význam. Stevenson se domníval, že předchozí varianty emotivismu však zdůrazňovaly pouze emotivní funkci morálních slov a zcela ignorovaly jejich deskriptivní význam. Řekneme-li „Pomáhat slabším a nemocným je dobré“, pak větu můžeme rozdělit na dvě části „Jsem pro to, aby se pomáhalo slabším a nemocným (deskriptivní část); buď také pro!“ (emotivní význam výroku). Morální soudy mají ovlivnit adresáta a pohnout jej k jednání. Změna adresátova emocionálního nastavení může být podpořena racionální argumentací, která má charakter persuase. Emocionální stanovisko adresáta není kognitivní. Proto nemůžeme nějaký spor týkající se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215322