98
NÁBOŽENSTVÍ SPOLEČNOSTI
Opustíme-li však tento předpoklad relativně přímého propojení makrosociologických a mikrosociologických jevů (či možná dokonce toto rozlišení samo), dopadnou také méně přesvědčivě přímé závěry o náboženských východiscích z životních problémů, nedávno společností způsobených. Nemůžeme se zde zdržovat podrobnou diskuzí o konceptech diferenciace 19. století. V následujícím se omezujeme na diferenciaci systémů a zvláště na to, jak moderní společnost diferencuje funkční systémy. Teze o převaze funkcionální diferenciace přirozeně nepopírá, že existují také jiné podoby diferenciace. Nepopírá se ani, že starší hlediska diferenciace se průběžně odbourávají (dediferenciace). Teze o primátu funkcionální diferenciace říká jen tolik, že od diferenciace funkčních systémů se odvíjí to, kde dojde k jiným podobám diferenciace nebo dediferenciace a jaké podoby to budou. Kritická otázka zní tedy jen: co se vlastně rozumí funkčně specifickým zaměřením určitého společenského subsystému? Tuto otázku je třeba objasnit předtím, než se budeme moci věnovat speciálnější otázce, totiž zda a v jakém smyslu plní náboženství specifickou funkci, která není relevantní nikde jinde, a zda to tvoří dostatečný základ pro diferenciaci zvláštního funkčního systému pro náboženství v moderní společnosti, ne-li dříve. Nejprve se tedy musíme dohodnout na užití pojmu funkce. Extrapolujeme jej přitom jak z matematického, tak z teleologického nebo empiricko-kauzálního způsobu užití. Po provedení této extrapolace zbude funkce jako vztažný problém, který připouští více řešení. Protože by jinak nešlo o problém, můžeme funkci definovat také jako jednotu diference problému a více jeho funkčně ekvivalentních řešení, přičemž nesejde na tom, zda je jedno nebo více takových řešení již známo nebo ne. Řešení může spočívat ve splnění účelu nebo také v konkretizaci matematických rovnic (= podmínek variace) nebo v nalezení odpovědi na otázku co? či jak?. To, co funkcionalizací usilujeme získat, nespočívá v samotném řešení problému (protože se může jednat, a dokonce se většinou bude jednat o již delší dobu vyřešené problémy), nýbrž v upozornění, že funkčně ekvivalentních řešení problému je více, tedy v zavedení alternativnosti či funkční ekvivalence. To se může, ale také nemusí, prakticky projevit jako možnost substituce; může to také sloužit jako podnět k hledání jiných
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215292