Ivan Černý
elektrický proud, když ve sklepě držel zuby konec drátu a jeden z policistů nahodil pojistky. Pak ho téměř dorazil Kozderka se svou pálenkou, kterou mu nalil do pusy. „To není kořalka, ale žíravina!“ zaklel. Ze dvorku od sousedů je slyšet Honzu s Jirkou. Tichý s potížemi dovrávorá k oknu a vidí, jak kluci kopají strouhu u domu. „Teď, anebo nikdy!“ už toho tady má Tichý dost. Sáhne pro černý kufřík, vyndává na tři díly rozloženou speciální odstřelovačskou pušku. Navyklými pohyby ji po paměti složí a i když se mu točí hlava a je na tom ještě pořád špatně, připraví si pozici v okně. Nabíjí a zamíří. Křížek zaměřovadla pušky se snaží usadit uprostřed Jirkova čela. Teď už jen počkat na nejvhodnější okamžik, až Jirka na momentík postojí. Ale ten je pořád v pohybu. Tichý tedy trpělivě čeká na tu pravou chvíli. Mládenci usilovně pracují. Stojí v řadě za sebou na dně již docela dlouhého příkopu. Jirka kope, Honza odhazuje. Při poslední ráně do země však Jirkovi krumpáč odletí, jak narazí na cosi tvrdého. Jirka se rozkročí a mocně se rozmáchne po druhé. V tom okamžiku ho má Tichý perfektně na mušce. “Co je?“ diví se Honza. „Ale člověče, na něco jsem narazil. Musím kopnout větší silou…“ Jirka znovu pořádně kopne. Ale krumpáč nečekaně vjede do země jako po másle. Půda se jim začne trhat pod nohama a oba mládenci se propadají kamsi dolů. V ten okamžik ale Tichý zmáčkne spoušť a vystřelí. Když se podívá s jakým výsledkem, vidí jen prázdný příkop. Zaúpí, chytne se za hlavu a klesne zpátky do postele. xxx Terénní vůz Kocúrikových projíždí Višňovou. Míjí řady sklípků a venkovských stavení. Budou mít už konečně štěstí, a najdou je? Irena Kocúriková drží v ruce fotografii z alba, které vzala v pokoji dcery. Na známé momentce je Honza s dědou a Jirkou před Adámkovic domem. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215172