L odivod v bouři
99
nami Kristovými,“ řekl tiše zjevně pohnutý František. „Těmto ranám je třeba věnovat pozornost a naslouchat jim.“ Následující měsíc František ohromil svět, když pohladil boláky Vinicia Rivy, pětapadesátiletého muže s tak znetvořenou tváří, že lidé raději vystupují z autobusu, aby se na něho nemuseli dívat. Když František líbal jeho bolestivé výrůstky způsobené genetickou nemocí zvanou neurofibromatóza, bušilo Rivovi srdce tak silně, až myslel, že musí zemřít. „Ani se nerozmýšlel, jestli mě má obejmout, nebo ne,“ řekl později. „Nejsem nakažlivý, ale on to nevěděl. Prostě mě hladil po tvářích a já přitom necítil nic jiného než lásku.“ František byl devatenáctým papežem, který navštívil Assisi, ale prvním, který vstoupil do takzvaného svlékacího pokoje v arcibiskupském paláci, kde Francesco di Bernardone před zraky své rodiny svlékl hedvábný šlechtický šat a vzdal se bohatství a moci. „Poživačnost nás vede k marnivosti, aroganci a pýše, a ony se stávají modlami. Všichni se musíme vysvléknout z poživačnosti. Jinak se staneme křesťany z cukrářství jako nazdobené sladké dortíky, ale nebudeme skutečnými křesťany.“ Toho odpoledne, když při venkovním setkání s klérem a mladými lidmi hovořil plynnou italštinou s argentinským přízvukem, byl na vrcholu výřečnosti. V katedrále San Rufino nabádal kněží, aby se vyvarovali „dlouhých a nudných kázání, v nichž nikdo ničemu nerozumí“, a připomněl jim staré časy, kdy farní kněží znali jména všech svých farníků, a „dokonce i jméno psa v každé rodině“. Říkal klerikům, že rozvedené páry si neumějí včas odpustit. „Vždycky jsem říkával novomanželům, hádejte se, jak chcete. Jestli mají létat talíře, ať létají. Ale nikdy nedopusťte, aby den neskončil smírem. Nikdy!“ Vybízel je, aby vycházeli vstříc opomíjeným a přehlíženým. „Nedovolte, aby vás brzdily předsudky, špatné návyky, duševní nebo pastorální ztuhlost – ono známé ‚takhle se to přece dělá vždycky‘. K těm na okraji můžete přistoupit jen tehdy, když ponesete slovo Boží v srdci a budete kráčet s církví jako svatý František.“ Dokonce i po nespočetných návštěvách, po mši a pěti projevech čerpal energii z davu dvaceti tisíc mladých lidí, který na něho pozdě odpoledne čekal před bazilikou Panny Marie Andělské. Mluvil o tom, jak těžké je uzavírat manželství v kultuře, jíž vládne dočasnost, a vyprávěl jim o ženě z Buenos Aires, která si mu stěžovala na svého syna, jemuž už bylo víc než třicet let, měl přítelkyni, ale nechtěl se ženit. „Řekl jsem jí tehdy, aby mu přestala žehlit košile!“
Papež_reformator_2016.indd 99
18.1.2016 10:55:07 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215041
100
PAP E Ž R E F O RM ÁT OR
Františkovu návštěvu bedlivě sledovala italská média. Všichni žurnalisté věděli, že je zábavný a troufalý, ale bylo snadné nechat se zmást a považovat ho za rebela a obrazoborce. Navracel, co bylo ztraceno. Nezavrhoval církev a její doktríny, ale snažil se obnovit její význam a smysl, který spočívá ve zjevování Krista. To znamená být proti některým věcem a dotknout se některých lidí, ale jen proto, aby církev byla víc tím, čím je, nikoli měnit ji v něco jiného. Na Františkovi lidé milují – stejně jako na muži z Assisi – jeho podobu s Kristem. Jeho opravdovost mezi přetvářkou, prostotu v materialistickém světě, jeho živelnost mezi upjatými kleriky, dávání přednosti chudým ve světě, kde se soupeří o to, kdo je bohatší. Je pokorný ve světě slávy, hříšníkem ve světě sebeospravedlňování, líbá malomocné ve světě posedlém krásou. To z něho činí – přestože to nevyhovuje mediálnímu příběhu o roztržce – přímého následníka Benedikta XVI. Bystřejší pozorovatelé si mohli všimnout, že Františkova svěžest, upřímnost a přímost spočívají na něčem pevném a neměnném, že svým způsobem mění vše, a zároveň nemění nic. Dokázal, aby předávání poselství bylo úměrné jeho obsahu. Obsah – pokora, modlitba, závislost na Kristu – byl stejný, ale Benediktovy vybroušené, krystalické texty, přednášené tichým hlasem vzdálené postavy, byly teď pronášeny a naplňovány člověkem, který vyskakuje z křesla, aby spatra pronášel poznámky k tělesné lásce. Benedikt objasnil, kdo je Kristus, co znamená žít v něm a skrze něho; František Krista připomenul. Jeho obrovská přitažlivost ukázala, že dokonce i mezi zapřisáhlými západními agnostiky přetrvává hluboko pohřbená vzpomínka na člověka Božího. Bylo to podobné, jako když ve čtrnáctém století františkánští žebraví mniši sklízeli, co mniši zasévali předchozích sedm set let. Jak vysvětluje oblíbený životopis svatého Františka od G. K. Chestertona s odkazem na zakladatele západních klášterů ze šestého století, „co svatý Benedikt shromáždil, svatý František rozptýlil… co bylo nahromaděno v sýpkách jako zrní, bylo rozptýleno po světě jako osivo28“. A nyní se jiný František vydával na cestu s jiným Benediktem.
T 28) G. K. Chesterton, S. Francis of Assisi (George H. Doran, New York 1924), (Svatý František z Assisi, česky Alverna 1993).
Papež_reformator_2016.indd 100
18.1.2016 10:55:07 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215041
L odivod v bouři
101
Druhý vatikánský koncil, který skončil v roce 1965, kdy Jorge Mario Bergoglio učil na Colegio del Salvador v Buenos Aires, se pro něho stal referenčním bodem. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let dvacátého století, kdy církev byla rozpolcena, byl Bergoglio čerstvě zformovaným jezuitou a poté mladým provinciálem. Byla to doba, kdy náboženské řády jako ten jeho procházely vlastními reformami, probíhaly v nich diskuze, co znamená návrat ad fontes, k pramenům, jak je o to koncil žádal. Uvnitř Tovaryšstva Ježíšova, které se ujalo vedoucí úlohy při uplatňování závěrů koncilu ve světě, byly turbulence největší, a především v Latinské Americe, protože změny po koncilu nepřišly v čase kulturní exploze, jak tomu bylo v Evropě a v Americe, ale v období politické revoluce. Snad proto, že se Jorge Bergoglio držel myšlenky reformy namísto rozdělení, reformy, nikoli revoluce, naléhali jeho kolegové jezuité na Řím, aby byl jmenován provinciálem, a byl to důvod, proč se stal nepopulárním mezi intelektuální avantgardou své provincie. Byli to právě oni, kdo o Bergogliovi následně šířili falešnou představu jako o konzervativci a mýtus o tom, že chce jezuity vrátit do časů před koncilem. Ale jeho rozhodnutí a jeho spisy vypovídají o něčem jiném. Koncil zbořil hráz a vypustil dlouho zadržovaný proud obrody. Věřící se mohli modlit ve svém jazyce. Bylo možné odvolávat se přímo na bibli. Byly vztyčeny mosty, obzvlášť směrem k židům, kteří nyní začali být vnímáni více jako starší sourozenci než zavilí nepřátelé. Končilo monarchistické uspořádání – papež a biskupové vládnoucí masám lidí prostřednictvím kléru a řeholníků – ve prospěch lidu Božího, kdy se lidé od sebe odlišují svou rolí, nikoli postavením. Zazněl nový tón dialogu, účasti, závazku a naděje. Katolíci se už nebudou stranit modernosti, ale budou jejími porodními asistenty, budou napomáhat při zrodu mnohem humánnějšího světa. Dokumenty, odsouhlasenými biskupy během jejich titánského tříletého setkání, se táhla nová, téměř františkánská nit. Koncil zavázal své biskupy a klér k větší prostotě života, aby byli „chudí, prostí, pokorní a milí ve své řeči a postojích“, jak to vyjádřil papež Pavel VI. Šestnáct dokumentů vzešlých z koncilu zůstává Magnou chartou moderního katolictví. Překypují biblickou moudrostí a hloubkou pohledu, znovu nastolují vitalitu a účast rané církve. Pokud by byly správně vstřebány, stala by se církev více misionářskou – důvěryhodnější a přesvědčivější –, protože by ji očistily od poživačnosti. Kdyby se vzdala moci
Papež_reformator_2016.indd 101
18.1.2016 10:55:07 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215041