ÚZKOSTNÉ PORUCHY
Buspiron Buspiron, parciální agonista serotoninergních 5-HT1A receptorů (zejména takto působí na postsynaptických receptorech v hippocampu, na presynaptických 5-HT1A autoreceptorech v dorsálních nuclei raphe působí jako plný agonista), je účinný u GAD podobně jako benzodiazepiny a není u něj riziko rozvoje návyku (Brawman-Mintzer a Lydiard, 1997). Navázáním na výše uvedené receptory vede k ovlivnění serotoninergních neuronů pomocí down regulace receptorů. Jeho dlouhodobé podávání vede také k down-regulaci 5-HT2 receptorů, čímž se vysvětluje jeho mírný antidepresivní efekt (Feigner et al., 1982). V několika klinických studiích se ukázala jeho dobrá účinnost u GAD (Napoliello et al., 1986; Wheatley, 1982), je podobně účinný v porovnání s benzodiazepiny (Cohn et al., 1989). Metaanalýza kontrolovaných studií s buspironem u GAD ukázala, že buspiron je efektivní i u GAD pacientů s depresivními příznaky (Gammans et al., 1992). Ovšem existují i studie, které jeho dostatečnou efektivitu u GAD nepotvrdily (Davidson et al., 1999). Samotní pacienti si myslí, že je méně účinný než benzodiazepiny (Schweizer et al., 1986). Jeho výhodou je odlišný profil vedlejších účinků oproti benzodiazepinům, kdy nedochází k sedaci, rozvoji tolerance ani příznaků z vysazení. Nevýhodou proti benzodiazepinům je pomalejší nástup efektu (Rickels et al., 1988). Rickels et al. (1988) porovnávali účinnost clorazepatu s buspironem v akutní léčbě, udržování a během vysazování u pacientů s GAD. Obě medikace měly podobný efekt po čtyřech týdnech léčby, výsledek byl udržen dalších šest měsíců udržovací léčby (úzkostné skóry se snížily o 60 %). U žádného z pacientů obou skupin se neobjevila tolerance k léčebnému efektu. V prvních dvou týdnech po vysazení medikace pacienti původně léčení clorazepatem projevovali přechodné zvýšení úzkosti, typické pro syndrom z vysazení, zatímco pacienti původně léčení buspironem nikoliv. Navíc pacienti léčení původně buspironem měli méně relapsů po třech letech katamnézy, než pacienti léčení clorazepatem (Rickels a Schweizer, 1990). Nejasné jsou výsledky studií, které nahrazovaly buspironem dlouhodobě užívané BZD. V nedávné dvojitě slepé studii, ve které pacienti postupně vysazovali lorazepam a pak byli léčeni buspironem, se abstinenční příznaky neobjevily (Delle Chiaie et al., 1995). Na druhé straně DeMartinis et al. (2000) retrospektivně analyzovali rozsáhlou databázi se zaměřením na anamnézu užívání BZD a zjistili, že odpověď na buspiron je podobná jako odpověď na BZD u pacientů, kteří dříve BZD neužívali, ale podstatně nižší u těch, kteří je dříve měli. Ve druhé skupině také podstatně více pacientů vypadlo. Úspěšná strategie pro ty, kteří dlouhodobě užívali BZD, je začít podávat buspiron nebo antidepresiva jeden měsíc předtím, než začne postupné 4–6týdenní vysazování BZD (Rickels et al., 2000).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214986