10
Dlouhodobá péče – geriatrické aspekty a kvalita
práce a zejména spolupráce mezi jednotlivými odborníky a profesemi. Pacienti ohrožení amputací jsou na toto oddělení odesíláni svými praktiky či specialisty a oddělení dále organizuje jejich péči a provází je situací před amputací a po amputaci. Celý tým oddělení (tedy jak lékaři, tak fyzioterapeuti, nutriční, ale i sociální pracovníci) se podílejí na co nejpodrobnějším vyhodnocení funkčního stavu a společně s chirurgy příslušného místního chirurgického pracoviště a protetiky, kteří jsou přítomni již v této fázi rozhodování a společně s pacientem plánují celý postup. Rozhodují se pro optimální operační přípravu a operační postup, a to nejen s ohledem na zhojení rány, ale zejména s ohledem na to, jaké protetické řešení či zajištění pomůckami bude pro daného pacienta optimální. Poté, co je končetina operována a amputována se ve spolupráci s rehabilitačním týmem začíná včasná rehabilitace a formuje se pahýl. Jakmile to je jen trochu možné, tedy po zhojení operační rány, přistupuje se k protetickému řešení, pokud bylo rozhodnuto, že se bude pro pacienta vyrábět protéza. Protetik vyrobí prozatímní protézu, podle potřeb pacienta ji upravuje, „aby netlačila“ (což není otázka jen komfortu pacienta, ale také toho, aby se noha neodřela, rána neotevřela, nevznikl zánět apod.). Na této prozatímní protéze pacient rehabilituje, zatímco se postupně vyrábí protéza definitivní, dobře padnoucí, se kterou pacient, zrehabilitován odchází zpět domů. K tomu přistupuje ještě několik dalších „maličkostí“: Pacient se dozví, jaké pomůcky může využívat, jak lépe přizpůsobit prostředí, ve kterém žije. On i jeho rodina jsou informování o závažných situacích, které by se mohly vyskytnout, a také se dozví o možnostech služeb v okolí, kde žije. Výsledky tohoto procesu jsou skvělé. Téměř všichni pacienti protézu používají. Nyní bychom si měli položit otázku: Čím to je, že pacienti výše uvedeného pracoviště odcházejí s funkční a používanou protézou, zatímco mnoho „našich“ pacientů (tedy pacientů po amputaci vyššího věku v České republice) nakonec protézu nemá či nepoužívá, a to i přesto, že jim byla vyrobena a dodána? Tím kouzlem je interprofesionální spolupráce oborů a pracovníků s cílem vyhodnotit potřeby pacienta a vyhovět jim nejen v rámci „svého“ oboru (tedy například jen docílit zahojení rány z pohledu chirurga) – ale s ohledem na kvalitu života člověka, který je nám svěřen či kterému poskytujeme péči. Protézy patří mezi nejnáročnější a nejnákladnější zdravotnické prostředky (1). Je ale mnoho daleko jednodušších zdravotnických prostředků, pomůcek, které mohou zejména pacientům vyššího věku významně zjednodušit život a zlepšit jeho kvalitu. Pacienti, kteří je potřebují, se u nás mnohdy setkávají s těžko zvládnutelnými problémy. Jde například o to, že danou pomůcku nemůže předepsat oddělení v průběhu pobytu nebo že oddělení následné péče či odborný lékař (geriatr či specialista medicíny dlouhodobé péče) nemohou 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214982
Interprofesionální přístup a plánování péče podle potřeb člověka
10
pomůcku předepsat vůbec. Pacient se musí obracet na specialistu (ortopeda, neurologa), který ale jeho situaci nemusí tak podrobně znát a daná pomůcka nemusí vyhovovat. Člověk, který ji potřebuje, ji nakonec nepoužívá nebo pomůcka nefunguje tak, jak by měla. Předepisování a využívání zdravotnických prostředků je příkladem, kdy by (v České republice) mohla a měla interprofesionální spolupráce fungovat lépe. Stávající legislativa ve snaze o regulaci a úsporu prostředků veřejného zdravotního pojištění vytváří mnohdy těžko překonatelné bariéry, které vedou naopak k tomu, že prostředky nejsou vynakládány účelně nebo se jimi dokonce plýtvá (např. zbytečnými vyšetřeními u specialistů a s tím souvisejícími náklady na dopravu apod.). Přesto se však domnívám, že i tyto bariéry by bylo možné překonat lepší organizací a návazností služeb. Některá zařízení (včetně našeho) má „půjčovnu“ pomůcek, která umožňuje nácvik používání dané pomůcky (nap. chodítka) za hospitalizace a její zapůjčení na potřebnou dobu i po propuštění do domácího prostředí do doby, než pacient získá „svou“ pomůcku. Nepochybně lepší by však bylo řešení systémové. V kapitole o funkčním hodnocení jsme uvedli některé skutečnosti, které je potřeba znát, když se snažíme dospět k určitému názoru na soběstačnost pacienta v daném prostředí. Je zřejmé, že soběstačnost je velmi komplexní vlastnost a že ji ovlivňuje skutečně mnoho faktorů, z nichž většina souvisí se zdravotním stavem. Mnoho dalších závisí na zabezpečenosti člověka po stránce finanční i sociální, na fyzickém prostředí, ve kterém žije, i na lidech a společnosti, která jej obklopuje. Které z nich jsou důležitější? Všechny. Pro člověka s disabilitou může být nepřekonatelnou bariérou relativně nenápadná překážka v cestě, vysoký schod, vysoká vana. Pokud se tyto bariéry odstraní, může člověk žít samostatněji. Dobré sluchadlo může zlepšit nejen sluch, ale i schopnost orientace, snížit riziko pádů. Důležitým faktorem je dostupnost. Zda má člověk zdravotní pojištění, dostatek prostředků na zakoupení kvalitnější pomůcky, ale také dostatek informací, aby si s danou situací uměl poradit. Lidé s mírnou demencí mohou žít ještě dlouho kvalitním životem, pokud mají pomůcky a prostředí, které jim usnadní orientaci a bude pro ně přehledné a předvídatelné. Bez lidí v okolí by život každého z nás postrádal mnoho radosti a kvality a služby poskytované jak blízkými, tak profesionály jsou pro mnohé naprosto zásadní a klíčovou podmínkou pro zachování kvality života. V sociálních i zdravotních službách se v posledních letech zdůrazňuje autonomie. Autonomie je však relativní pojem. Každý z nás je do značné míry autonomní, ale přesto jsme v mnohém závislí na svém okolí a lidech, kteří nás obklopují. V kontextu péče o lidi s omezenou soběstačností je třeba ještě brát v úvahu větší křehkost a zranitelnost, které autonomii limitují či ohrožují, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214982
10
Dlouhodobá péče – geriatrické aspekty a kvalita
a proto je zapotřebí jejich potřebám vycházet vstříc zejména kvalitní péčí. Velmi výstižně to podle mého názoru vystihuje Agich ve své knize o etických souvislostech dlouhodobé péče: „Autonomie a dlouhodobá péče jsou pozoruhodně paradoxním spojením. Člověk potřebuje dlouhodobou péči v důsledku nemoci nebo omezení, která ohrožují jeho schopnost žít samostatně nebo racionálně volit. Obvyklé pojetí autonomie v bioetice přitom zdůrazňuje ideály nezávislosti a racionální svobodné volby, tedy ideály, které se při širokém spektru znevýhodnění, kvůli kterým lidé dlouhodobou péči potřebují, zdají pomíjivé.“ (2) (překlad Dana Hradcová) (3). Lidé v dlouhodobé péči potřebují jak laskavý přístup pracovníků přímé péče, trvající podporu rodiny či jiných blízkých, tak další služby zdravotnické i sociální, informace a rady sociálních pracovníků, kvalifikovanou ošetřovatelskou péči sester, péči a rady lékaře, pomoc a rady psychologa, specializovanou péči logopeda, stomatologa, psychiatra, rehabilitačního lékaře. Potřebují ale také ty, kteří se starají o jejich jídlo, o pořádek na pokojích, o jejich bezpečí, o přijetí návštěv v recepci, o dostatek prostředků a zajištění chodu oddělení, o drobné opravy. Kdo je tedy důležitější? V každé chvíli někdo. Když nejede vozík, je to technik, který vozík opraví. Když nastala zdravotní komplikace, je to lékař. Když je potřeba ošetřit a převázat ránu, je to sestra. Výše uvedený možná banální výklad zcela zjevně nepřináší žádné nové poznání či překvapivé zjištění. Přesto je však východiskem a zdůvodněním přístupu, který je v dlouhodobé péči klíčovým východiskem.
Co rozumíme pod pojmem interprofesionální tým a spolupráce
Jedná se o tým lidí, profesionálů různých profesí, kteří spolu partnersky spolupracují. To je všeobecná definice (4, 5). V dlouhodobé péči se jedná o tým, který poskytuje různé služby, které tuto péči tvoří (6), a to s ohledem na individualitu člověka, jemuž je péče poskytována. Podmínkou existence interprofesionálního týmu je spolupráce a vzájemná efektivní komunikace jednotlivých členů a jejich skutečně partnerský vztah. Skutečnost, že jednotlivé profese v daném zařízení existují, ještě neznamená, že se v zařízení pracuje opravdu v týmu. Přestože je současná legislativní situace v mnoha ohledech problematická, nelze říci, že by přímo bránila týmové práci, interprofesionální spolupráci, propojení zdravotní a sociální péče. Neusnadňuje ji, ale nebrání. Proto je důležité hledat cesty, jakými je možné zlepšit stávající úroveň kvality poskytované péče jak v rámci zdravotní péče (7), tak v rámci sociálních služeb (8). V průběhu let jsem navštívila mnohá zahraniční pracoviště ve svém oboru gerontologie a geriatrie, zejména pak pracoviště zaměřená na péči o pacienty s demencí. Zpočátku mě poněkud překvapovalo množství různých porad 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214982