VOLEBNÍ SYSTÉMY
Tab. IV.1 Hlasování expertů o „nejlepším“ volebním systému Volební systém
Pořadí Průměrné pořadí Počet prvních preferencí
Personalizovaný poměrný
1.
2,37
52
STV
2.
2,60
38
Listinný poměrný s otevřenými kandidátkami
3.
3,26
18
Alternativní hlasování
4.
4,01
10
Listinný poměrný s uzavřenými kandidátkami
5.
4,17
9
První v cíli
6.
4,67
21
Dvoukolové hlasování
7.
4,9
7
Většinový smíšený systém
8.
5,18
3
Jeden nepřenosný hlas
9.
6,76
3
Zdroj: Bowler–Farrell–Pettitt 2005
Přesvědčivým vítězem hlasování se stal personalizovaný poměrný systém. Výsledek se nezměnil při využití různých volebních procedur (porazil ostatní návrhy jak v párovém hlasování, tak na první preference, tak i jako volební systém s nejvyšším průměrným umístěním). Autoři tento výsledek považují za překvapivý, hlavním favoritem pro ně byly listinné poměrné systémy. Na opačné straně tabulky se podobně přesvědčivě umístil systém jednoho nepřenosného hlasu. Výzkum zároveň odhalil jistý institucionální imperialismus, např. ve věci preference preferenčních způsobů hlasování irskými a australskými hlasujícími. Výzkum také zjišťoval, jak experti hodnotí schopnost zmíněných volebních systémů plnit některá normativní kritéria (reprezentace menšin, odpovědnost vlády, proporcionalita, efektivita vlády, dobrá reprezentace volebního obvodu, zajištění stranické koheze). Tato část výzkumu jako svůj pravděpodobně nejzajímavější výsledek odhalila, že o účincích většiny volebních systémů panuje víceméně shoda. Výjimkou byly systém prvního v cíli a listinný poměrný systém, u nichž se experti výrazněji lišili – kromě tématu proporcionality. Komplexní analýza preferencí pak ukázala, že experti měli nejčastěji tendenci seskupovat za sebou volební systémy podle velikosti volebního obvodu (tj. např. všechny systémy s jednomandátovými obvody předřadit vícemandátovým), zatímco v případě podoby hlasování (ordinální vs. kategorické) již vzorec nebyl tak zřetelně identifikovatelný.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214979
VOLEBNÍ INŽENÝRSTVÍ A VOLEBNÍ REFORMY
Nejen v souvislosti s diskusí Lijpharta a Sartoriho se ukázalo, že vypracování jakékoli obecnější normativní teorie volebního designu má i v moderních sociálních vědách své limity. I další z koryfejů volebního výzkumu (M. Duverger ve své pozdní práci z roku 1986 či R. Taagepera s M. Shugartem v Seats and Votes) zaujali ve věci normativního, všeobecně platného, doporučení „nejlepšího“ volebního designu sice poměrně jednoznačnou a jasně identifikovatelnou, avšak opět navzájem zcela odlišnou opci.64 To vedlo k etablování radikálně pluralistické výzkumné perspektivy, jejíž představitelé (R. Katz, P. Norrisová) zdůrazňovali obtížnost vypracování jednotné normativní teorie volebního designu, která by byla platná pro všechny politické systémy. Doporučení konkrétního volebního designu musí podle nich vycházet z analýzy unikátních strukturních dispozic každé konkrétní politické jednotky (Norris 2004: 65), přičemž praktické možnosti politologie jsou v tomto směru vzhledem k možnostem politických elit omezené.
2 Volební inženýrství v demokratizujících se zemích a rozdělených společnostech Názor Katze a Norrisové o omezených možnostech politologické expertizy je zřejmě bezezbytku použitelný pro země s delší demokratickou tradicí65, poněkud odlišná je situace v zemích, v nichž až donedávna nebyla demokracie „the only game in town“. V Bosně a Hercegovině, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Bolívii, na Fidži a Taiwanu, v Jižní Africe či Papui-Nové Guineji byl vliv volebních expertů, typicky sdružených v mezinárodních nevládních organizacích,66 poměrně značný, což se projevilo i v přelití zájmu politologické komunity k diskusi o „ideálním volebním systému“ pro demokratizující se země. Reynolds, Reilly a Ellis (2005: 9–15) nabízejí následující katalog nejčastějších cílů, které jsou vnímány jako žádoucí pro volební reformy v rozvíjejících se společnostech:
64 Zatímco Duverger jednoznačně preferoval akceschopnost vlády a v souvislosti s tím obhajoval systém prvního v cíli, Taagepera naopak preferoval systémy, které poskytují značné strategické možnosti i voličům, nejen politickým elitám, zejména systém jednoho přenosného hlasu. 65 Pravděpodobně nejvýraznější byl jejich vliv při novozélandské reformě, i zde však po doporučení expertů následovalo referendum. 66 Například IDEA–International Institute for Democracy and Electoral Assistance (Stockholm).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214979
VOLEBNÍ SYSTÉMY
• Zajištění reprezentace ve čtyřech komplementárních dimenzích: geografické (v parlamentu jsou zástupci všech teritoriálních částí politické jednotky, v níž se volí), ideologické (jsou zastoupena všechna hlavní štěpení), stranické (jsou zastoupeny všechny významné politické subjekty) a deskriptivní (parlament odráží strukturu populace např. podle pohlaví či věku). • Dostupnost a smysluplnost voleb. Voliči by měli mít pocit, že jejich hlas je důležitý a že volí ve volbách, které jsou z hlediska budoucnosti politické jednotky, v níž se volí, důležité. • Pobídky ke zmírňování konfliktu. Volební systém by měl jak v oblasti svých vstupů (konání voleb, volební kampaně), tak i výstupů (vytváření koalic) podporovat umírněnou politiku, která pokud možno nezvyšuje politickou polarizaci. • Podpora stabilních a efektivních vlád. Volební systém by měl podporovat akceschopné vlády, schopné vládnout a zabraňovat rozdrobení moci. • Podpora odpovědných vlád. Volební systém by měl poskytovat záruku možnosti odvolat hlasováním minulou vládu. • Podpora odpovědných členů parlamentu. Volební systém by měl odpovídajícím způsobem ustavovat vztah volených zástupců se svými voliči. • Podpora fungování politických stran. Volební systémy by měly podporovat přechod od lokalistické ke stranické politice. • Podpora parlamentní opozice. Opozice by si měla v důsledku fungování volebního systému zachovávat takovou pozici, aby byla schopna nejen plnit svou roli, ale představovat i záložní vládní alternativu. • Podpora udržitelnosti volebního procesu. Volby by měly být pro demokratizující se země dostupné z hlediska jejich finančních možností a jejich organizace. • Reflexe mezinárodních standardů. Volby by se měly co nejvíce blížit mezinárodním standardům v oblasti své férovosti, umožnění mezinárodního dohledu, tajnosti, rovnosti, všeobecnosti či periodicity. Na první pohled je zřejmé, že vyhovět celému katalogu není pouze obtížné, ale dokonce nemožné. Některá kritéria v něm jsou sice navzájem kompatibilní, jiná se naopak prakticky vylučují. Součástí politologického výzkumu „třetí vlny demokratizace“ byla proto i velmi rozsáhlá a relativně spojitá diskuse (např. Lijphart–Grofman 1984, Horowitz 1991, Sartori 1994, Sisk 1995, Boogards 1998, Reynolds 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214979