cena, kterou za zdravotní péči Německo platí. Celkové náklady na zdravotní péči se dlouhodobě pohybují okolo 11 % HDP a patří v Evropě k nejvyšším. (Health at a Glance, 2007) Nákladnost a vysoká cena péče způsobují vzrůstající nerovnováhu mezi příjmy z vybraného pojistného a výdaji na péči. K vysokým nákladům přispívá náročná a rovněž nákladná administrativa, kterou složitý systém vyžaduje. Celkové výsledky jsou však jednoznačně pozitivní a německé zdravotnictví je opakovaně hodnoceno jako jedno z nejlepších v Evropě i na světě (viz dokument World Health Report 2006). European Health Consumer Index 2008 jej řadí na 6. místo v Evropě, a to za Nizozemsko, Dánsko, Lucembursko, Rakousko a Švédsko. (Bjornberg, Uhlir, 2008)
Státní zdravotnictví Státní zdravotnictví historicky existovalo a existuje ve dvou různých podobách, a ty se v mnoha ohledech liší. Odlišnosti souvisí se širšími politickými a ekonomickými podmínkami země, ve které fungují, a významně určují vztahy mezi poskytovateli zdravotní péče a jejími příjemci. Obě formy státního zdravotnictví bývají označovány podle jmen svých tvůrců, kteří také přispěli k jejich zavedení do praxe. Jedná se o model Beveridgův a model Semaškův. Beveridgův model dostal své jméno podle Williama Beveridge, známého britského ekonoma a sociálního reformátora v období před druhou světovou válkou. Beveridge je ideovým autorem systému sociálního zabezpečení ve Velké Británii včetně zajištění zdravotní péče. Jeho myšlenky byly využity v poválečném období jako základ sociální politiky britských labouristů a byly uplatněny zejména v zákoně o Národní zdravotní službě, který byl přijat v roce 1948. Semaškův model státního zdravotnictví fungoval již před druhou světovou válkou v Sovětském svazu. N. A. Semaško
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214978
byl první lidový komisař pro zdravotnictví v sovětském Rusku po roce 1917. Byl také prvním profesorem sociální hygieny na Moskevské státní univerzitě. Stal se spolutvůrcem jednotného a centrálně řízeného státního zdravotnictví, které bylo po druhé světové válce zavedeno ve všech zemích střední a východní Evropy, včetně Československa, kde fungovalo jako „socialistické zdravotnictví“ až do devadesátých let 20. století. V současné době existuje ve své čisté podobě na Kubě. V Semaškově modelu, až na výjimky, neexistovaly soukromé zdravotnické služby. Tato skutečnost a nemožnost svobodné volby mezi poskytovateli zdravotní péče tento typ zdravotnictví v očích obyvatel zemí střední a východní Evropy do značné míry zdiskreditovaly. Proto po politických změnách koncem osmdesátých let 20. století dochází postupně v ČR, na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a po rozpadu SSSR nakonec i v Rusku k reformám zdravotnictví, které znamenaly konec centrálně řízeného státního zdravotnictví. Prototyp beveridgovského modelu, Národní zdravotní služba (National Health Service, NHS) ve Velké Británii, je integrovaný model státního zdravotnictví, které je financováno z daní obyvatelstva. Jde o vysoce solidární model státem garantované zdravotní péče pro veškeré obyvatelstvo. Jeho varianty nalezneme v řadě dalších evropských zemí – v Itálii, Portugalsku, Španělsku, Řecku, Irsku, ve Skandinávii – i v řadě vyspělých i méně vyspělých zemí světa – v Austrálii, v Kanadě, na Novém Zélandu, ale také v Kostarice, Mexiku či některých rozvojových zemích, například v Botswaně. (Fried, Gaydos, 2002) NHS byla ustanovena zákonem v roce 1948 jako výsledek snahy tehdejší britské vlády řešit nespokojenost obyvatelstva se zdravotnictvím. Zdravotní péče byla pro mnohé finančně nedostupná a nekoordinovaná, bez návaznosti mezi praktickými lékaři a nemocniční péčí. Lord Beveridge přišel
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214978
s myšlenkou vytvoření organizovaného systému národního zdravotnictví již během druhé světové války. Počátky úvah o nezbytnosti státem garantované zdravotní péče lze však spatřovat již v tzv. chudinském zákoně ze 17. století, který se týkal i nejpalčivějších zdravotních problémů oné doby. Svůj vliv měly rovněž tehdy diskutované představy o sociálním státu, který přebírá zodpovědnost v oblasti sociálního zabezpečení, vzdělávání a bydlení a rozvíjí veřejné služby. Svým dílem pravděpodobně přispěla i existence sovětského Semaškova modelu zdravotnictví, který již před druhou světovou válkou dosáhl velmi dobrých výsledků v boji proti epidemiím infekčních nemocí a dětské úmrtnosti. (Niklíček, 1984) Britský beveridgovský model je však výsledkem politického konsenzu, kde se uplatnil silný vliv profesních organizací lékařů, kterým se do značné míry podařilo zachovat si velký díl své profesní autonomie. Lékaři – nemocniční specialisté i praktičtí lékaři – získali nad podmínkami svého vlastního zaměstnání vysoký stupeň kontroly. (Robinson, Dixon, 2004) To se nestalo v principiálně sice podobném, avšak zcela centralisticky kontrolovaném zdravotnictví Semaškova typu, kde profesní organizace lékařů vůbec neexistovaly. Britská NHS, postavená na stejných principech, avšak fungující v jiném politickém, ekonomickém a sociálním kontextu, se v očích britských občanů osvědčila. Důkazem může být fakt, že ani snaha konzervativní vlády Margaret Thatcherové zprivatizovat NHS, která byla v osmdesátých letech velmi intenzivní, nebyla úspěšná. NHS je považována za britský národní poklad, ceněný obyvatelstvem a neustále vylepšovaný reformátory, a to jak ze strany konzervativních vlád (zavedením tržních prvků, posilováním autonomie poskytovatelů), tak ze strany labouristů (prostřednictvím plánování péče, partnerství mezi poskytovateli, omezování nerovností ve zdraví či orientace na zdravotní výsledky a integrace péče). (Hyde, Cooper, 2001) Rovný a v zásadě bezplatný
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214978