jsem si četla knížku a neodpovídala jsem mu. Vešel do ložnice a zcela úmyslně mě nazval jistým „jménem“. Pohár kupodivu nepřetekl, když mě mlátil, kopal, škrtil nebo mi plival do obličeje. Přetekl až ve chvíli, kdy jsem uslyšela tu nadávku. Pohlédla jsem na něj přes okraj knihy a klidně, nevzrušeně řekla: „Právě jsi to zkazil. Skoncoval jsi s naším manželstvím.“ Srdce se mi ani nezrychlilo a já se vůbec nebála. Z jeho výrazu jsem poznala, že tentokrát je to jiné. Moje pohrůžka už nebyla planá. Sklopila jsem oči a dál si četla. Chvíli tam jen stál a civěl na mě, pak tiše odešel z ložnice. Tu noc spal na pohovce. Jsem přesvědčená, že se mě skutečně bál. Hned ráno jsem zavolala stěhovákům a na příští sobotu objednala stěhování. Konečně svoboda.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214940
9. KAPITOLA
ZBLOUDILÉ EGO
Hrdě jsem si říkala, že John bude jediný, kdo ponese následky toho, co udělal. Velice jsem se mýlila. Moje utrpení ještě neskončilo. Bydlela jsem s Oreou u Roberty, dokud nenastal den stěhování. Fenka se jí snažila zničit domov a okusovala všechno, co našla. Nechala jsem Johnovi na záznamníku vzkaz, že v sobotu ráno se u něj objevím se stěhováky. Varovala jsem ho, aby mi nezničil žádnou moji věc, a také jsem mu řekla, že pokud by chtěl sáhnout k násilí, zavolám policii a nechám ho sebrat, což jsem měla udělat už dávno. Několikrát se mi snažil dovolat do obchodu, ale odmítla jsem s ním mluvit. V sobotu brzy ráno jsem se radostně vítala se stěhováky před Johnovým domem. Byl doma, choval se smutně a pokorně a požádal mě, abych se s ním posadila v kuchyni a popovídala si s ním. Dali jsme si kávu a stěhováci se zatím pustili do práce. „Prosím tě, nedělej to. Manželé svoje problémy nikdy nevyřeší, když každý bydlí jinde. Dej nám ještě šanci.“ Jenže jeho žalostné pohledy už na mě nezabíraly. „Ne, Johne. Měl jsi spoustu času, abys přestal s těmi strašnými věcmi, které děláš. Tvrdíš, že je ti to líto, ale je to pořád stejné. Já takhle nemůžu žít.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214940
Jenom jsem toužila z toho domu sakra vypadnout, protože jsem tam zažila tolik bolesti a smutku. Vzpomněla jsem si na některá náboženství, podle nichž se v podobných domech zapalují očistné bílé svíčky, aby vyhnaly zlé duchy. Tohle místo by potřebovalo svíčky jako sůl! Začal prosit: „Diano, dokážu se změnit. Čestné slovo. Jenom mi dej šanci, abych ti to dokázal!“ Dlouze jsem vzdychla. Před časem jsem přestala kouřit, ale v tu chvíli bych dokázala nějakou tu cigaretu sníst! „Poslouchej, Johne, kdyby ses dokázal změnit, proč ses o to nepokusil, když jsi mě poprvé zbil? Proč teď tak najednou cítíš potřebu se měnit, když já už opravdu nemůžu dál a opouštím tě?“ Znovu jsem se snažila k němu proniknout, aby pochopil, jakou bolest mi způsobil. Někde v hloubi duše jsem měla pocit, že je pořád šance a jemu se nějakým zázrakem rozbřeskne. Taky jsem se snažila zmírnit jeho zlost. Svěsil hlavu jako kluk, kterého kárají. Jak jsem se tak na něj dívala, uvědomila jsem si, že už mi nepřipadá přitažlivý. Člověk, kterého jsem kdysi považovala za jednoho z nejhezčích, jaké jsem kdy viděla – tenhle nádherný model –, je ohavný a leda k pláči. Pokud se mě snažil získat zpět touhle okatou pokorou, dělal chybu. Když jsem se tak na něj dívala, jak se snaží předstírat něco, čeho nebyl schopen, zvedal se mi žaludek. Teď se karta obrátila. To on připadal nechutný mně. Mluvila jsem dál a přála si, aby si stěhováci pospíšili. „Johne, něco ti vysvětlím. Týká se to spíš mě než tebe. Já toužím po vnitřním klidu. Nemůžeš mě tu udržet tím, že mě budeš mlátit nebo že budeš hodný. Dělám to kvůli sobě, kvůli nikomu jinému. Vím, že svůj klid bych nakonec našla, i kdybych s tebou zůstala, ale hrozně by mě to v tom hledání zdržovalo.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214940