TEORETICKÉ PŘEDPOKLADY SPECIFICKÝCH PORUCH UČENÍ
Lurijův model kognitivních funkcí Abychom si přesně uvědomili povahu celého problému, je zapotřebí zabývat se specifickou povahou celého systému percepčních a kognitivních funkcí, ze kterého vychází i teoretické zdůvodnění deficitů dílčích funkcí. Ruský psycholog, zakladatel moderní neurofyziologie a neuropsychologie, A. R. Lurija vytvořil model, jehož strukturu určují tři funkční jednotky: a) systém vstupu (input), b) systém výstupu (output) a c) systém aktivace a vědomí. Psychické procesy člověka jsou komplexními funkčními systémy, které nemůžeme lokalizovat do úzce vymezených mozkových regionů. Lidský mozek je konstituován základními funkčními jednotkami, které jsou „určeny jako jednotka ovládání napětí a bdělosti, jako jednotka přijetí, zpracování a zapamatování informací, které přicházejí z vnějšího světa, a jako jednotka programování, ovládnutí a kontroly psychické činnosti“. (Lurija, 1995, s. 39) a) Systém vstupu (input) obsahuje tři funkce: přijetí informace, analýzu informace a uchování informace. Jde tedy převážně o funkce vnímání a paměti. b) Systém výstupu (output) je charakterizován funkcemi: programování činnosti, regulace činnosti a provádění činnosti v závislosti na informacích input systému. Chování output systému je zpětnovazebně kontrolováno vnímáním, které je součástí input systému. c) Třetí jednotka, systém aktivace a vědomí, má za úkol: za prvé aktivovat celý systém a za druhé zajistit vědomý průběh procesů. Informace jsou tedy v tomto systému vyhodnoceny, zároveň však do zpracování informací vstupují primární (biologické) a sekundární (tj. individualizované) motivy. To znamená, že se na zpracování jednotlivých vzruchů podílejí na biologické úrovni vrozené instinkty, obranné reakce a podobně a na individualizované úrovni naše zkušenosti, vědomosti, ale i emoce a motivace k činnosti. Tabulka 5 nám má pomoci lépe si představit Lurijův model.
Ve schématu je zřetelně vyjádřeno, že jednotlivé systémové elementy se nekryjí s prvky fyziologického substrátu. Vidíme také, že jednotlivých funkcí je poměrně mnoho a je téměř jisté, že neznáme všechny. Reprodukované schéma nám poměrně jasně ukazuje vztah mezi dílčí funkcí a komplexním systémem. Porucha dílčí funkce znamená narušení celého systému, který bez nápravy porušené funkce nelze restaurovat. Současně však vidíme, že jednotlivé dílčí funkce ani fungování celého systému není vázáno na bezprostřední činnost jednotlivých elementů neurofyziologického substrátu a v rámci systému (zčásti i jeho subsystému) lze deficit jednotlivých neurofyziologických funkcí kompenzovat. To neznamená, že popis jednotlivých dílčích poruch by byl zbytečný. Znamená to však, že pro diagnózu deficitu v dílčí funkci má jen druhotný význam. Do popředí vystupuje takový popis jen tam, kde dospěje ke zjištění komplexních poruch. Vědecký postup tedy musí vyjít od obecného zjištění retardace a odtud postupovat k specifičtějšímu určení.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214866