volila mezi útěkem před absurdní zvrhlostí světa (dada) nebo zoufalým výkřikem na obranu těžce zraňovaného lidství (expresionismus). Osobní i básnické dispozice Reynka, jehož sen o ráji byl definitivně dosněn a jehož křesťanská víra musela být válečným kataklysmatem také zasažena, ho přímo předurčovaly k tomu, aby byl osloven expresionistickými vizemi smutku a zoufalství. Už v roce 1916 (23. srpna) Reynek píše A. L. Střížovi, blízkému spolupracovníku Josefa Floriana (s pozoruhodnou osobností vydavatele Josefa Floriana ze Staré Říše na Moravě Reynek navázal přátelské a spolupracovnické styky už v roce 1914): „Pan Florian má knížku básní G. Trakla, nečetl jste? Tyto dny jsem je také dostal a přeložím je… Docela nově se dívá na věci, a čím dále ke konci knížky, tím hlouběji a šíře vidí.“ (Reynek píše sice velmi střízlivě, ale Traklem musel být asi fascinován, protože překlad celé Traklovy knihy vyšel u Floriana už za necelý rok!) Georg Trakl, velký, ne-li největší básník německého expresionismu, je tedy velmi silným inspirativním impulsem Reynkova dalšího básnického vývoje (prostřednictvím Reynkova přetlumočení pak ovlivnil i poezii Františka Halase, Viléma Závady, Jana Zahradníčka) směrem k expresionistickému vnímání reality (Reynek přeložil ještě jedno Traklovo básnické dílo – Šebestián ve snu, 1924 – i řadu dalších ukázek z básnických vrcholů německého expresionismu). Tento básník „nočního vidění světa“ (Vojtěch Jirát) je totiž přímo zosobněním onoho hlubokého smutku a zoufalství, který zakoušela evropská kultura tváří v tvář hrůzám války, jakou lidstvo ve svých dějinách ještě nikdy nezažilo. Traklovo zoufalé konstatování „jak marné je všechno“ a jak „veliké je provinění narozeného“ muselo intenzivně souznět s Reynkovým smutkem nad osudem světa i člověka. Reynkova cesta k expresionismu byla totiž také ovlivněna názory Josefa Floriana, který byl podstatně mladšímu Reynkovi v mnohém vzorem a učitelem, a ten viděl v první světové válce zřetelné předznamenání apokalypsy, konce světa, který musí přijít jako trest za lidskou zpronevěru Božím záměrům. Josef Florian, stejně jako jeho vzor Léon Bloy, nenáviděl moderní svět, republikánskou rovnost a buržou, měřícího veškeré hodnoty mírou zisku. Jeho ultramontánní katolictví snilo o návratu prvotních křesťanských vztahů a poměrů, proto mu z duše mluvilo mariánské zjevení z La Saletty, v němž Pana Maria oznámila lidstvu, že je čekají velké katastrofy, nebude-li znovu poslušno Božích přikázání. Tento apokalyptický pocit tkvěl ve Florianovi hluboko a nemohl neovlivnit Reynka (stejně tak ovlivnil i Jakuba Demla); ani konec války jej nedokázal přehlušit, spíše naopak. Poválečné poměry svými materialisticko-socialistickými tendencemi a smyslovým hédonismem jako by jen potvrzovaly hrůzný úpadek lidstva, nepoučeného potoky
98 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214864