Sociologie výchovy a školy
Pokud bychom školu pojímali pouze prizmatem jejích funkcí, budeme mít vždy tendenci považovat ji za „služebnu“ či jako „výcvikovou základnu“ společnosti. Tímto způsobem ji nahlížejí někteří následovníci filozofa Michela Foucaulta, kteří mají tendenci ji brát jako mocenskou instituci, jejíž funkce jsou srovnatelné s policejní stanicí, vězením či psychiatrickou léčebnou, a publikují kritické úvahy o tom, že reformovat školu je stejně beznadějné jako reformovat policejní služebny. Pokud je škola vykládána jako jakási spojnice či most mezi rodinou a společností (a někteří autoři hovoří také o funkci spojovací a převáděcí), tak tento výklad postihuje cosi z toho, co škola naplňuje, ale její vlastní specifikum „existence svébytného živého společenství“ se tím vytrácí.
Pokud budeme uvádět taxaci funkcí školy, pak tím vždy vydáváme dobové svědectví o tom, co tvoří soubor dobového „vědění“ o škole a jak je toto „vědění“ strukturováno. V současné době se převážně hovoří o následujících funkcích školy:
• • • • •
funkce výchovná, funkce vzdělávací, funkce kvalifikační, funkce integrační, funkce selektivní,
k nimž lze přidružit některé funkce speciální, které tvoří:
• funkce ochranná, • funkce resocializační či nápravná. Výchovné a vzdělávací funkce školy Výchovná funkce tvoří významnou tradiční součást socializačních procesů. Její podstata spočívá v převodu kulturních vzorců chování a hodnot (v tzv. kulturní transmisi) z jedné generace na druhou. Výchovné procesy se vztahují k formování vlastností, citů, vůle, charakteru, tedy těch osobnostních vlastností, které se projevují v jednání nebo chování. Toto vymezení lze označit za humanistické, nebo se vztahuje k utváření a podpoře rozvoje mravních stránek a charakteru osobnosti. Vyznání, hodnoty a vztah ke všemu, co přesahuje individuální lidskou existenci, jsou považovány za součásti instrumentální výbavy jedince, což je přísně vzato pojetí navazující na sekularizační procesy v západní společnosti. V kontrastu s tím církevní školy vyzvedávají především výchovnou funkci a její nadpozemskou složku, která směřuje k Bohu. Je-li centrálním cílem školy formování výchovných aspektů, pak bývají ostatní disciplíny (lingvistické, historické a přírodovědné) považovány za vedlejší nástroje této cesty a jejich místo ve studijním programu je podřízené „vyšším potřebám“, kterým škola slouží. Hierarchizace předmětů od výchovných ke vzdělávacím je typická pro školství církví a náboženských společenství. Obecně vzato – výchovné procesy jsou ty, které se vztahují ke kultivaci osobnosti jako takové.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214862