V tomto opožděném zprostředkování hrály ve středověku významnou roli dvě kulturní osy: zaprvé Bagdád, který byl sídlem abbásovského chalífátu (750–1258), a od znovudobytí Toleda v rámci reconquisty pak i toto španělské město. Bagdádské centrum překladu vzniklo nečekaně mezi 9. a 10. stoletím a předcházel mu překlad vědeckých děl z řečtiny do arabštiny v takzvaném Domě moudrosti. Tyto překlady pravděpodobně hrály v rozvoji středověkého vědeckého myšlení klíčovou roli a staly se základem pro vytvoření třetího centra překladatelské činnosti, takzvané toledské školy, která ve 13. století za vlády Alfonsa X. Moudrého znovu přeložila do latiny řecké texty původně převedené do arabštiny, a ty byly následně přeloženy do španělštiny. V období renesance, jež započala ve Florencii ve 14. století, se obnovil a nabyl na významu zájem o antické texty, což přineslo rozkvět překladatelství, který pokračoval i v následujících obdobích reformace a protireformace, a to díky železným knihtiskařským lisům, které nahradily do té doby ručně psané knihy a umožnily, aby se vědění šířilo mnohem rychleji. Dalším podnětem pro rozvoj překladu bylo v 18. století osvícenství, které s sebou v důsledku šíření myšlenek, jež byly v rozporu s tehdejším despotismem, přineslo zrod do té doby nevídaných politických hnutí: nezávislost získalo třináct anglických kolonií v Severní Americe a proběhla francouzská revoluce, jejíž dopad byl ještě větší a která byla díky hojným překladům impulsem pro emancipaci a osamostatnění i amerických oblastí pod vládou Španělska, čímž vznikla celá řada republik, které pojilo společné jazykové dědictví. Například jedním z Voltairových děl je tragédie Alzire aneb Američané, která je založena na epizodě z dobývání Peru. Madame de Graffigny, kterou Voltairova hra okouzlila, uspořádala slavné Dopisy Peruánky – první ženský román v dopisech. V období romantismu (tj. na počátku 19. století) hrál v německy mluvících oblastech významnou roli literární překlad. Mezi nejznámější překlady (z angličtiny do němčiny) patří převody Shakespearových dramat. Kromě toho se problematice překladu a teorii překladu od vydání svého prvního díla, románu v dopisech Utrpení mladého Werthera, věnoval i hlavní představitel německého romantismu Johann Wolfgang G oethe, a jeho dílo, převedené do dalších evropských jazyků, vedlo k inovaci v mnoha uměleckých oblastech. Od dob romantismu tak nemohly překlady chybět na knižním trhu v žádné západní zemi, a to v žádném z velkých evropských jazyků. Ve 20. století zažilo překladatelství mimořádný rozkvět, což platí obzvláště o některých oblastech odborného překladu, přičemž příčinou tohoto vývoje byl rychlý rozvoj obchodních, finančních a průmyslových – 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214841
vztahů, které vedly k vzájemné propojenosti, jež je implicitně obsažena v pojmu globalizace. Do tohoto období spadá i institucionalizace translatologie jako vědy v podobě zakládání fakult a vysokých škol, díky nimž byla posílena profese překladatele. V mnoha zemích byly rovněž založeny profesní organizace. Před dvěma tisíci lety ještě neexistovaly jazyky, jimiž se dnes jednotlivé části západní Evropy odlišují. I španělština byla na konci desátého století prakticky v plenkách a poprvé ji zaznamenali mniši z kláštera v severošpanělské obci San Millán de la Cogolla. Dnes je přitom lingua franca velké části Ameriky, v menší míře se užívá i v Africe a čím dál častěji je předmětem studia v Asii a Oceánii. Na druhou stranu němčina se stále ve velkém rozsahu používá ve střední Evropě. Nicméně nastane doba, kdy jak rozšířená španělština, tak co do území omezenější němčina přestanou existovat. Tato zákonitost platí pro každý jazyk: vznikne, po určitou dobu se užívá a nakonec zanikne. Mezi jednotlivými jazyky však existují významné rozdíly. Některé se používají pouze po několik generací, zatímco jiné přetrvají celá tisíciletí. Některé užívá jen hrstka mluvčích, zatímco jinými mluví stovky milionů lidí. Nástup a zánik jazyků a jejich odlišný vývoj velmi úzce souvisejí s osudy jejich uživatelů. Jinými slovy, jazyky jsou závislé na dějinách jednotlivých národů, jejichž ústní či písemné dorozumívání umožňují. Na druhou stranu historické události jsou často závislé právě na tom, jakým jazykem mluví jejich účastníci. Historie tedy podléhá vlivu jazyků a ty jsou naopak významnou součástí historie. Zdůrazníme-li souvislosti mezi jazyky, překladem a dějinami, pak vynikne role jazyků ve všeobecném historickém vývoji. V určitých historických obdobích některé jazyky převládnou a ty je třeba identifikovat, aby bylo možné zdůraznit proměnlivý charakter vztahu mezi jazyky a dějinami. Podrobné zkoumání nás přivádí do dávné minulosti, provede nás staletími, abychom nakonec nahlédli i do vzdálené budoucnosti. Díky nepřebernému množství příkladů je možné vyzdvihnout význam překladu a překladatelů. Nashromážděné příklady jsou klíčovým dokladem těsného vztahu mezi jazyky a dějinami lidstva. Takovýto úkol není v žádném případě marnou snahou, protože doposud v názorech na tuto závislost v podstatě neexistovala shoda. Hranice mezi historií a lingvistikou jsou málo probádanou oblastí a jen nevelký počet vědců se pokusil tuto oblast lidského vědění zkoumat komplexně. Při úvahách o současnosti a budoucnosti je vztah mezi jazyky a dějinami nesmírně užitečný. Mezijazykové vztahy dnes v mnoha oblastech – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214841
světa procházejí zásadní proměnou, což dokládá i překladatelské řemeslo. Obzvláště tvárná angličtina se dnes rozšiřuje na úkor jiných jazyků, španělštinu nevyjímaje. Abychom mohli tyto události analyzovat a přiznat jim patřičnou důležitost, nabízí nám historický pohled vhodný prostředek pro porozumění tomuto rozmanitému fenoménu, kterým je globalizace, jíž v dnešní době vévodí anglický jazyk. Nejznámějším a mezi veřejností nejdiskutovanějším typem překladu je překlad literární, a to vzdor skutečnosti, že tvoří jen omezený výsek trhu s překlady. Ve srovnání s převodem věcných textů je zpřístupňování zahraničních literárních děl počinem, jenž je většinou spojen s výrazně menším finančním ohodnocením, takže volba tohoto typu překladu je založena výhradně na osobním zájmu překladatele o literaturu, jazyk a kulturu, v níž výchozí dílo vzniklo. Překlady literárních děl hrály a stále hrají významnou roli v mezikulturní komunikaci, jíž dnes dominuje angličtina, a přispívají k šíření obrazu určité cizí kultury jiného jazykového společenství; dále napomáhají vývoji národní kultury a překvapivě i posílení její identity. Překlad literárních textů klade na překladatele značné nároky. Kromě bohatství slovníku je rovněž nezbytné, jak jsme již ostatně naznačili, znát okolnosti, za nichž autor příslušné dílo vytvořil a jež se projevují v zápletce daného díla. Pouze tak je možné vytvořit srozumitelný převod, v němž se nebudou vyskytovat formulační neobratnosti a matoucí časové zařazení. V dnešní společnosti často zapomínáme na to, že „porozumění cizí kultuře“, zvláště pak na jazykové rovině, je odvislé od celé řady vlivů. Znamená to, že překlad z jednoho jazyka do druhého není pouhým převodem jazykových znaků založeným na slovnících, terminologických databázích a gramatických pravidlech, ale že k němu dochází na základě mnoha vzájemně propojených faktorů, jež bychom mohli nazvat „překladatelskými postupy“, které je možné použít na určitý kulturní prostor zasazený v konkrétním historickém rámci. Jádrem této debaty je uznání skutečnosti, že každý překladatel převádí nejen jazyk, ale zároveň přenáší i kulturu z jednoho prostoru do druhého. V západním světě se k otázkám překladu jako první vyjadřovali Římané. V souvislosti s vlastním překladem Demosthena Cicero tvrdil, že překladatel musí vytvořit nový „originál“, jenž bude odpovídat latinskému úzu. Ještě dále šel patron překladatelů svatý Jeroným, když výchozí text přirovnal k zajatci, jehož si musí jeho přemožitel, tedy překladatel, podrobit a musí ho zušlechtit. – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214841