98
symbolistická díla obecně, nejen ta česká, ale i ruská, zpravidla dočkávala hodnocení poměrně kritických. V žádném ze svazků Masarykova díla, jež byly dosud vydány, odkazy na Březinu nenajdeme.226 A ani Březina se ve svých dopisech až do doby jejich setkání v roce 1906 o Masarykovi nezmiňuje. Přesto však nepanují žádné pochybnosti o tom, že Masaryk jistě byl v zorném poli Březinova zájmu (Březinův přítel František Bauer se v dopise z Krakova ze 6. ledna 1888 Březiny dotazuje, zda Masaryk stále ještě bojuje s obhájci Rukopisů královédvorského a zelenohorského227). Václav Jebavý ani jeho přátelé o Masarykovi nepsali, protože jeho činnost byla všem známa, byl nedílnou součástí obrazu tehdejšího společenského života. Názory mladého Masaryka a mladého Březiny se v mnohém shodovaly. V obou dvou osobnostech se sehrála bitva víry a rozumu, bitva náboženství a vědy. Masaryk se během pobytu v Brně a ve Vídni postupně začal s katolicismem rozcházet. Renanův Život Ježíšův jej podnítil v přemýšlení o Kristově božské podstatě. Formální vztah k náboženství jej znechucoval, proto se ještě za svých brněnských gymnaziálních studií vyslovil, že už se nadále nebude zpovídat, což rozdmýchalo spor takového rozsahu, že Masarykovi hrozilo až vyloučení. Dne 13. července 1870 vyhlásil vatikánský koncil dogma o papežově neomylnosti; 1. až 2. září porazila pruská protestantská armáda vojsko katolické Francie. V témže roce přišel papež o vládu nad Římem, jehož obyvatelstvo většinou schválilo své připojení k italskému království. To vše zasadilo autoritě katolické církve velké rány a student vídeňského Akademického gymnázia Tomáš Masaryk prohlásil, že dogma o papežově neomylnosti neuznává a bude od této chvíle namísto do kostelů katolických docházet do pravoslavných chrámů. V třídní knize u něj bylo uvedeno vyznání řeckokatolické. V rámci hledání takového světonázoru, který by proti sobě nestavěl vědu a víru, dochází Masaryk nakonec k pozitivismu a protestantství. V roce 1878 se oženil s Američankou Charlotte Garrigueovou, jež na něj měla, co se týká duchovního formování, zásadní vliv. Charlotte se hlásila k unitarismu – odmítala svatou Trojici, božskou podstatu Krista a Zjevení jako zdroj Písma svatého. Ve své práci Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (1878, knižní vydání 1881, česky 1904 pod názvem Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty) se Masaryk zabýval příčinami duchovní krize, na jejímž počátku stála ztráta rovnováhy mezi vírou a věděním. Když se roku 1882 přestěhoval z Vídně do Prahy a stal se mimořádným profesorem na české univerzitě, přednášel o Blaisu Pascalovi, v němž spatřoval příklad vědomého překonání katolictví a přechodu k protestantismu, odmítal však jeho víru v božské Zjevení. Umělecké poznání ovšem stavěl příznačně velmi vysoko. V přednášce O studiu děl básnických (1884) tvrdil: „Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské.“228 Ovšem už v době boje proti 226
227 228
Březinovo jméno se objevuje až v 25. svazku Spisů TGM: Masaryk, Tomáš Garrigue: Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918, Praha, Masarykův ústav AV ČR 2005. Březina, Otokar: Korespondence I (1884–1908), Brno, Host 2004, s. 56. Masaryk, Tomáš Garrigue: O studiu děl básnických, Praha, Gustav Voleský 1926, s. 19.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214839
229 230
99 T. G. MASARYK A OTOKAR BŘEZINA NA PŘELOMU DEVATENÁCTÉHO A DVACÁTÉHO STOLETÍ
národnímu mýtu vystavěnému za pomoci padělaných rukopisů či proti antisemitským předsudkům vystupoval Masaryk jako odpůrce klerikalismu a byl častým terčem výpadů klerikálních stran. Dne 12. února 1890 psal Václav Jebavý Anně Pammrové, ženě, s níž si dlouhá léta dopisoval: „Přišla nová doba. Doba skepse a kriticismu. Duch lidský našel nové dráhy v oboru věd, pronikl hluboko a přeje si proniknouti naskrz. Ozbrojen psychologií hledá si příčiny citů a snah a vysvětluje původ náboženství. […] Naše doba hledala umění, kde by nalezla samu sebe, kde by nalezla ani ne bohy ani karikatury, nýbrž lidi, ne herce, ale muže, ne víly, ale ženy, ne filozofickou doktrínu, ale fyziologii, skutečný svět se všemi jeho vztahy […]. Umění takové zjevilo se naší době v realismu.“229 Dne 25. ledna 1891 jí psal: „člověk by si myslil, že po spisech Straussových a Renanových nikomu ani nenapadne budovati nějakou teorii na základě víry v autentičnost a božský původ evangelií…“230 Dne 6. července 1891 adresoval Václav Jebavý stále téže Anně Pammrové celý pamflet, napsaný v masarykovském duchu: „V jedné z posledních svých encyklik vykládá nynější papež své stanovisko k sociální otázce, taky jednomu bolavému místu na těle lidstva. A vidíte, kde hledá pomoc? V upravení společenských poměrů na základě přísně katolickém, v zesílení hierarchie, v obnovení víry, k níž se dav stal dnes lhostejným. A na všech stranách vidíte účinek této snahy: organizují se náboženské propagandy, asociace, hierarchie zmocňuje se tisku, který veřejně hlásá boj se vším, v čem my zvyklí jsme hledati pokrok. A možná, že by měl Lev XIII. pravdu, kdyby bylo možné dnes pošinouti svět v dobu naivní nadšené víry; dělník by neozval se po svém právu, jelikož by se mu řeklo slovy apoštola Pavla: Služebníci poddáni buďtež pánům svým, ať jsou hodni nebo nehodni; a pán by dřel, koho by mohl, poněvadž by si vzpomněl na slova Kristova: Jeden hříšník pokání činící lepší jest devadesáti devíti spravedlivých – a z vydřených peněz udělal by legát klášteru nebo vystavěl by chrám, smyl by svou vinu a vzal odplatu věčnou! Na univerzitách by se vykládal Tomáš Akvinský, historie by se zabývala důkazy o prospěšnosti papežské nadvlády ve středověku, přírodopis svými výzkumy podpíral by bibli; na hliněných tabulkách v egyptských hrobech a v Babyloně čtly by se nezvratné důkazy o autentičnosti pochybných míst v Pentateuchu a básníci psali by legendy a pašijové hry. A nade vším tím vládli by králové z milosti boží, nový Mazarin nebo Richelieu by se také našel, občas kvůli zajímavosti a vzbuzení vyšších mravních ctností způsobila by se nějaká ta válka, kde obě strany táhly by do boje pod prapory s obrazy zemských patronů a s prosbou k jedinému bohu, který je nejvýš spravedlivý, dobré odměňuje a zlé trestá […]. A bylo by po všem, socialismus zardousil by se v zárodku, mnohé z otázek, které nám doba přinesla, hodily by se do koše, poněvadž radikálním prostředkem silné, intenzivní víry odpomohlo by se všemu. Co je dnes lidí, kteří smýšlí tímto způsobem! Vezměte si do ruky náboženské noviny a přečtěte si to v nich mezi Březina, Otokar: Korespondence I (1884–1908), Brno, Host 2004, s. 153. Tamtéž, s. 228.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214839
100
řádky. A vlády evropské, zejména ty, které ovládány jsou panovníky absolutními (Rusko a dnes i Prusko) i konstitučními (Anglie, Rakousko atd.), snaží se všemožně podporovati víru, zaváděti ji ve výchovu, ve veřejný tisk i v umění; proč? Z důvodů, které jsem uvedl. Jak daleko jest z nynějšího stavu věcí jen k tomu požadavku, aby průměr lidstva těšil se elementárnímu vzdělání!“231 Stejně kritický byl Václav Jebavý i v hodnocení soudobého mezinárodního světového řádu: „Podívejte se dnes v duchu na tu naši Evropu, chvástající se nejdokonalejší kulturou. Co vidíte? Několik expanzivních, zesurovělých národů drží v šachu ostatní evropský svět; slabší se podmaňuje silnějším aneb dá se mu samostatnost pod protektorátem vyšším, samostatnost, kterou i kočka své kořisti dopřeje, chce-li si s ní pohráti; ohromné armády vydržují se většinou evropských států, armády, které otrockou disciplínou stávají se loutkami v rukou ctižádostivých a hrabivých jednotlivců; požadavky národů počtem menších umlčují se násilně a národové vládnoucí mocí svou vnucují mateřský svůj jazyk národům podmaněným. A všechno to děje se docela veřejně v zemích, kde navštěvovány jsou právnické fakulty univerzit, na nichž učení profesoři vykládají o přirozeném právu člověka, o sociologii a bůhví o čem, kde nejvyššími smlouvami uzavírají s národem panovníci, že šetřiti budou rovného práva všech národů a kde v řeč[ništ]ích parlamentů hovoří se o otcovské lásce a přízni i k těm nejmenším a nejslabším.“232 Při pohledu na situaci v Čechách a na Moravě spatřoval mladý pamfletista, stejně jako o několik let později v práci Naše nynější krize (1895) Masaryk, hlavní příčiny krize v úpadku konzervativních staročechů, kteří stáli na straně Vídně. Ovšem ani vítězství mladočechů toho na situaci moc nezměnilo: „Kolo se otáčí starým způsobem a národu zní v uších stará vládní písnička. Ať řeči národních řečníků jsou sebepřesvědčivější, jejich logika průhlednější, jejich vtip říznější, panující strana drží moc, má uzdu v ruce a národu nezbývá nežli mrzutě očekávat, zdali jednou za dlouhou řadu let, po dlouhém strádání dostane to, co na papíře, ve způsobě říšského zákona dostal před dvaceti lety! A to je prosím politika posledního týdne, kdy řeči Grégrova, Heroldova, Kaizlova a zejména radikální Vašatého udržovaly sněmovnu vídeňskou v rozruchu!“233 A tady se Březinův soud shoduje se zhodnocením Masarykovým: „Úpadek staročeského systému znamená sám sebou úpadek také mladočešství a mladočeské strany, pokud totiž není mladočešství než pokračováním systému staročeského.“234 Velkou roli při utváření světonázoru sehrála jak u Masaryka, tak u Březiny ruská literatura, především díla Tolstého a Dostojevského, jež Masaryk považoval za apoštoly „nového náboženství“, založeného na přesvědčení, a nikoli na víře ve Zjevení. Před rokem 1889, kdy se v Březinově díle poprvé setkáváme se zmínkou o Tolstém, se s ním Masaryk už dvakrát osobně setkal (1887 Březina, Otokar: Korespondence I (1884–1908), Brno, Host 2004, s. 227. Tamtéž, s. 228. 233 Tamtéž. 234 Masaryk, Tomáš Garrigue: Česká otázka. O naší nynější krisi. Jan Hus, Praha, Státní nakladatelství 1924, s. 257. 231
232
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214839