mohl o této aféře mluvit. Nyní mu šla vstříc sama, tahle aféra, už ji znali nádražní hostinští. Pravděpodobně o ní hovořili i kamarádi, přinejmenším tihle úskoční důstojníci domobrany. Taittinger měl před očima odpornou postavu tajného Sedlaceka, a znovu prožíval onen okamžik na schodišti; ten mírně smeknutý cylindr nad hrubým obličejem se skelnýma očima, které připomínaly bledě modré lampičky, s knírem dovysoka zakrouceným, plným hebké zlatohnědé drzosti, pod nímž byly patrny dlouhé žluté koňské zuby. Hostinský hovořil ještě dále, ale Taittinger mu už nenaslouchal. Náhle začal vnímat, co až dosud nebral na vědomí, trudnomyslné bubnování deště na skleněnou střechu nástupiště a naříkavé bzučení jedovatě zelených plynových stojanů. Ačkoliv byl ještě Hanfl uprostřed živého vyprávění, Taittinger se zvedl, dal si obléct plášť, nasadil si čepici, poručil, aby mu poslali cestovní brašnu a účet do hostince „U Černého slona“, a vyšel ven jako již téměř ztracený muž. Nebýt řinčení ostruh, bylo by možno se domnívat, že vyklouzl zahanbený. Třída Kaiser-Joseph-Strasse, která vedla z nádraží přímo do středu města k radnici, byla tichá, jen studený déšť ji obýval. Rytmistr Taittinger byl sám s deštěm a ulicí. Zlá nebo i jen vážnější tušení a předtuchy byly mu až do této hodiny neznámy. Nepříjemné, to jest nudné nálady dokázal vzorným způsobem snadno zaplašit. Tentokrát se jim však poddal, jako dešti a noci v té opuštěné ulici. Dříve si vždycky při návratu z Vídně ještě na chvilku odskočil do kasina, aby si „znovu přivykl“. Dnes však do hotelu „U černého slona“ skoro prchal. Bydlili tam také nadporučíci Stockinger a Felch. Taittinger se s nimi nechtěl za žádnou cenu setkat. Šel hned do svého pokoje. Nedopřál si ani svou obvyklou velkou noční toaletu, kterou dodržoval už patnáct let jako nějaký vznešený rituál. „Nech to být!“ řekl sluhovi, jenž navyklým způsobem začal rozkládat na židli hřeben a kartáček, zubní pastu, pomádu na vlasy, síťku k ochránění pěšinky, vazelínu a kakaové máslo. Rytmistr si dal jen vyzout boty. „Jdi spát!“ pokračoval. Položil se na postel, v kalhotách, v punčochách. Neodvážil se svléknout, sám nechápal, proč má poprvé v životě hrůzu z noci. Jako by si chtěl ten den a večer ještě prodloužit. Měl strach z této noci. Nebudu moct usnout, myslel si. Usnul však hned. Propadl se do spánku, jako by ho omámili. Ale přece jen byl strach z této noci oprávněný, neboť se mu poprvé po dlouhé době zdálo zčásti něco děsivého, zčásti nevýslovně smutné-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214680