Hospodářský vzestup českých zemí od poloviny 18. století do konce monarchie (Ukázka, strana 99)

98

1. Ekonomické, institucionální a právní základy

Od svých počátků v polovině 80. let 19. století elektrotechnické školství tvořilo součást pražské vysoké technické školy, jedné z nejstarších v Evropě.

Elektrotechnika se však nevyučovala jen na pražské technice. V českých zemích ji bylo možno studovat celkem na šesti vysokých školách: na pražské české (F. A. Petřina) či německé univerzitě (E. Mach) v rámci studia fyziky nebo na postupně vznikajících elektrotechnických katedrách na pražské české (K. V. Zenger, K. Domalíp) nebo německé technice (A. Waltenhofen, F. Niethammer, I. Puluj) a na brněnské české (J. Sumec, V. List) či německé technice (K. Zickler, O. Srnka). Tento systém souběžného elektrotechnického studia na českých a německých vysokých technických školách převzalo kvůli početné německé menšině i Československo.

Karel Václav Emanuel Zenger (1830–1908)96 byl prvním z těch, kteří začali na pražské české technice přednášet v rámci technické fyziky pro strojnický odbor i poznatky o elektřině podle publikace Štěpána Doubravy Nauka o elek­ třině. Od školního roku 1884/85 se na pražské české technice vypisovala nepovinná přednáška Elektrotechnika s jednohodinovým cvičením. Přednáška zahrnovala především výklady o elektrických a magnetických jevech. Vedl ji absolvent matematiky a fyziky na pražské univerzitě, bývalý asistent Adalberta Waltenfofena (1828–1914) na pražské německé technice a středoškolský profesor, poté univerzitní docent a profesor Karel Domalíp (1846–1909).97 K. Domalíp se nejprve habilitoval pro teoretickou fyziku roku 1874 na německé technice v Praze a pak v roce 1877 pro elektrotechniku na české technice v Praze. Domalíp ve svých výkladech navázal na znalosti o elektřině profesora fyziky Františka Adama Petřiny (1799–1855) z pražské univerzity. Teprve po sedmi letech nepovinných přednášek, ve školním roce 1891/92, vznikla na pražské české technice katedra pro elektrotechniku.98 Dalším rozšířením elektrotechnické výuky bylo zřízení stolice pro stavbu strojů se zřetelem k elektrotechnice ve školním roce 1898/99. Vznikla tak v podstatě katedra pro konstruktivní elektrotechniku. Do jejího čela se postavil bývalý Domalípův asistent a poté vrchní inženýr Elektrických podniků města Prahy a od roku 1907 profesor konstruktivní elektrotechniky na české technice Karel Novák.

Výuka elektrotechniky organizačně stále patřila do rámce strojního inženýrství, a to i v době, kdy měla již dvě samostatné katedry. K. Domalíp vedl povinnou přednášku pro 2. ročník s názvem Elektrotechnika I., která tí, Praha 1999, s. 101–113, 117–138; táž, Évolution de la formation et de la mise en valeur des électrotechniciens tchèques 1884–1950, 19 s. rkp., pro publikaci Le monde progressivement con­necté – Les électrotechniciens au sein de la société européenne au cours du 19e et 20e siècles (v tisku).

96 Levora, J. – Šlechtová, A., Členové ČAVU 1890–1952, Praha 1989, s. 468; Lomič, V., Vznik, vývoj a sou­časnost ČVUT v Praze, Praha 1982, s. 32–33.

97 Kučera, B., Karel Domalíp, in: Almanach české akademie věd a umění, 1909, sv. 20, s. 171–177.

98 Lomič, V., K rozvoji pražské polytechniky, Acta polytechnika, 1969, roč. 6, čís. 1, s. 15–52.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214649

1. Ekonomické, institucionální a právní základy

99

obsahovala teorii elektrických strojů a elektrických sítí a elektrická měření. Ve 3. ročníku na ni navazovala nepovinná přednáška Elektrotechnika II., zaměřená na návrhy točivých elektrických strojů a transformátorů. Kurz Konstruktivní elektrotechnika ve 4. ročníku přednášel K. Novák. Později tuto přednášku nahradily samostatné celky předmětů Stavba elektrických strojů, Elektrovodné sítě a instalace a Elektrárenství a elektrická zařízení.

Navíc byla ve školním roce 1909/10 zavedena přednáška Elektrické dráhy.

Následující školní rok 1910/11 přinesl další rozšíření elektrotechnické výuky.

Karlu Václavu Emanuelu Zengerovi a Karlu Domalípovi se v souvislosti s rozšířením rozsahu učiva podařilo zřídit samostatný Ústav teoretické a ex­ perimentální elektrotechniky v prostorách české techniky na Karlově náměstí v Praze. Ústav začal pracovat v září 1906. Koncepce ústavu byla promyšlena na základě poznatků Domalípova asistenta Ludvíka Šimka z jeho zahraničních cest po podobných ústavech při vysokých školách v Berlíně, Curychu, Karlsruhe a Darmstadtu.

V budově ústavu byly umístěny různé laboratoře pro měření základních veličin, mechanická dílna, chemická a fotografická komora, strojovna, čtyři kabinety a velká posluchárna (tzv. Zengerova) společná pro fyzikální a elek­trotechnické výklady. V suterénu se nacházely místnosti pro zkoušení kabelů, akumulátorovna a transformátorovna. Hlavním úkolem ústavu byla výuka a laboratorní práce s posluchači a jejich seznamování se základními teoretickými jevy elektrotechniky, s vlastnostmi strojů a přístrojů používaných v elektrotechnické praxi. Učitelé prováděli též vědecké a praktické práce v elektrotechnickém oboru, o něž byli požádáni firmami a výrobci.

Ludvík Šimek, Domalípův asistent, se koncem roku 1909 stal jeho nástupcem. Šimkovi se podařilo dále rozšířit výuku elektrotechniky v kurzu Elektrotechnika teoretická a experimentální. Prohloubil partie, zabývající se střídavými proudy, zavedl přednášky o teorii vícefázových soustav a asynchronního motoru a od školního roku 1914/15 též otevřel nový kurz o vysokofrekvenční technice a telegrafii bez drátu.

Výuka na vysokých školách po vzniku Československé republiky byla upravena tzv. Malým školským zákonem. Podle něj vzniklo České vysoké učení technické v Praze se šesti samostatnými vysokými školami.99 Jednou z nich byla Vysoká škola strojního a elektrotechnického inženýrství, která se vnitřně členila na dvě oddělení, tj. strojní a elektrotechnické inženýrství. Od roku 1919 bylo možno na strojní a elektrotechnické obory přijímat i absolventy průmyslových škol a také ženy.

99 Lomič, Vznik, vývoj a současnost Českého vysokého učení technického, s. 78, 86–87; Beneš, A. – Stránský, J., Vývoj studia elektrotechniky na ČVUT v Praze, Elektrotechnický obzor, 1937, sv. 46, s. 173–179; Novák, K., Rozvoj elektrotechniky, in: Sedmdesát let technické práce, SIA, Praha 1935, s. 128–131.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214649

100

1. Ekonomické, institucionální a právní základy

Nauku o elektřině začal vyučovat ve školním roce 1901/02 též na České technice Františka Josefa I. v Brně univerzitní profesor František Koláček (1881–1942),100 jemuž asistoval František Záviška (1879–1945). Oba později odešli na pražskou univerzitu a jimi vybudované pracoviště obecné a technic­ ké fyziky převzal Vladimír Novák (1869–1944) za asistenství Bedřicha Macků (1879–1929). Roku 1902 založil profesor Josef Sumec (1867–1934) katedru obecné a speciální elektrotechniky. Koncem roku 1908 přišel do Brna Vladimír List (1877–1971),101 dřívější šéfkonstruktér Křižíkových pražských závodů, který zde uvedl v život katedru konstruktivní elektrotechniky.

Rozvoj brněnské techniky byl rychlý. Vznikla tu další dvě pracoviště: Ústav slaboproudé elektrotechniky a Ústav technické elektrochemie. Po 1. světové válce škola podle organického statutu z roku 1920 svůj název změnila na české Vysoké učení technické v Brně (VUT). Studium elektrotechniky zde bylo organizačně přičleněno ke strojnímu inženýrství. Obsah výuky byl však poněkud odlišný od pražské techniky. Důraz byl kladen na laboratorní, výpočtová a projekční cvičení a na prázdninové exkurze a praxe v Československu, Polsku, Francii, Švýcarsku, Rakousku a Velké Británii. Pro elektrotechniku pracovala 4 pracoviště: Ústav elektrotechniky obecné a speciální (přednosta J. Sumec), Ústav konstruktivní elektrotechniky (V. List), Ústav slaboproudé elektrotechniky (Karel Budlovský, Václav Bubeník, 1867– 1939) a Ústav elektrochemie (Jan Šebor, 1875–1944).

Vladimír List byl vedle svých dalších aktivit v oblasti konstrukční elek­ trotechniky, elektrifikace, elektrotechnické normalizace, elektrické dopravy, desetinného třídění věd a reprezentace československých elektrotechnických organizací považován za významného československého reformátora elek­ trotechnické výuky mezi dvěma světovými válkami a především za významného člena Elektrotechnického svazu československého, tvůrce elektrifikačního zákona a osobnost československé elektrotechniky, která byla známa a uznávána v západním světě (zejména v USA, Francii, Británii, Německu aj.).102 Pedagogické činnosti pro brněnskou českou techniku, kde se stal profesorem v roce 1908, zasvětil Vladimír List celý svůj život. Postaral se o vybavení Ústavu konstruktivní elektrotechniky, který vedl a který zaměřil na stavbu elektrických strojů, přístrojů, elektrických drah a elektrického zařízení. Pro posluchače svých přednášek napsal a přeložil základní skripta: Stejnosměrné stroje, Alternátory, Transformátory, Asynchronní motory, Regulátory, Elektrická 100 Památník C. k. české vysoké školy technické Františka Josefa v Brně, Brno 1911, s. 90–100.

101 List, V., Paměti, Ostrava 1992, s. 104–117.

102 Efmertová, M., Vladimír List et l’enseignement électrotechnique supérieur tchèque, in: Badel, L. – Grelon, A. (eds.), La naissance de l’ingénieur-électricien origines et développement des forma­ tions nationales électrotechniques, PUF, Paris 1996, s. 403–418.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214649