Ú VO D
97 ]
U případů agnózie nebo amnézie si dovedeme dobře představit, že jde o poruchu funkce nebo o ztrátu schopnosti. U pacientů s hypermnézií a s hypergnózií však vidíme, že gnosis a mnesis jsou pořád aktivní, plodné, přirozené — a přebujelé. Proto se musíme dostat od neurologie funkcí k neurologii akce, činnosti. K neurologii života. Tento zásadní krok musíme udělat; nutí nás k tomu choroby nadbytků. Jen tak budeme moci zkoumat „život duše“. Tradiční neurologie se svým mechanistickým pojetím, s důrazem na deficity, se od skutečného života vzdaluje. Protože všechny funkce mozku — nebo přinejmenším jeho vyšší funkce — představivost, paměť a vnímání — jsou složkami aktivního duševního života. Ale ten je klasické neurologii vzdálen. My se teď budeme těmito živoucími, často individuálními schopnostmi mozku zabývat. Zejména těmi případy, kdy jsou „vybuzené“ a vysoce aktivní. Taková zvýšená aktivita nepřináší vždycky zdravou plnost duševního života. Může vést také ke ztrátě pevných obrysů a hranic, k odchylkám a výstřednostem, k oné přílišnosti, kterou lze vždycky zjistit u pacientů, jimž hrozí ztráta vnitřní rovnováhy a sebeovládání. Pak se jich zmocní záplava popudů, představ a energie; ovládne je posedlost (nebo odcizení), protože jejich duševní funkce se vymkly regulaci a všem daným pravidlům i závislostem. Nebezpečí, že se vymknou a přebují, je ovšem zabudováno do samotné podstaty růstu a života. Všechna možná „hyper“ se mohou zvrátit v monstrózní, perverzní úchylky, v parastavy. Hyperkinézie směřuje k parakinézii: k nadměrné pohyblivosti, k tikům, k posunčině. Hypergnózie se snadno změní v paragnózii: v perverzní představy, bludy a přeludy, ve zbrklé úsudky, v morbidní pocity. Vrcholy parastavů mohou snadno přejít do násilnictví a neovladatelných vášní. Taková choroba se často hlásí jako dobrá nálada až rozjařenost, jako pocit výborného duševního zdraví; její zhoubná podstata se projeví později. To je krutý paradox, chiméra, jeden z triků přírody. Přitahuje mnohé umělce, zejména ty, kteří spojují chorobné stavy s uměním. Tak se toto téma — zároveň dionýsovské, venerické a faustovské — stále vrací v díle Thomase Manna. Horečnaté výšiny tuberkulózních pacientů v Kouzelném vrchu, syfilitické inspirace v Doktoru Faustovi a venerická zhouba v jeho posledním díle Oklamaná jsou jednoho rodu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214618
[ 98
Č Á S T D R U H Á : N A D BY T K Y
Vždycky mě takové paradoxy přitahovaly a už jsem o nich psal. Například v povídce „Migréna“ popisuji euforii, která může předcházet útoku této choroby nebo je jejím přímým začátkem. Při té příležitosti jsem citoval poznámku George Eliotové, že se cítí „nebezpečně dobře“ vždycky před atakem choroby, a že už to považuje za špatné znamení, za posla záchvatu. „Nebezpečně dobře“ — jaká je to ironie! Vyjadřuje přesně dvojakost a rozpornost „pocitu výborného duševního i tělesného zdraví“. Když se někdo těší dobrému zdraví, nestěžuje si, ale užívá ho a raduje se z něj. Pacient nenaříká, když se cítí dobře, ale může pojmout podezření, když se cítí příliš dobře. Jako George Eliotová, která ze zkušenosti věděla, že pocit nadměrného zdraví a pohody je falešný a nebezpečný. Kniha Awakenings obsahuje jedno hlavní — možná kruté — téma: těžce nemocní lidé, trpící dlouhá léta rozsáhlými deficity, mohou nečekaně, doslova zázračně, pocítit nával „úplného zdraví“; vzápětí se zřítí do nebezpečných a bolestivých hlubin nadbytků, kdy jsou některé jejich duševní funkce stimulovány daleko za „přijatelné“ hranice. Někteří z nemocných si to uvědomovali, jiní ne. Róza R. se v prvním vytržení nad vráceným zdravím radovala: „Je to skvělé, je to neuvěřitelné!“, ale jak se věci postupně vymykaly kontrole, začala mít strach: „Tohle nemůže dlouho vydržet! Blíží se něco strašného!“ Tak podobně to probíhalo většinou, ať už měli pacienti jasnější nebo mlhavější předtuchy. Když byl například Leonard L. na vrcholu oné zrádné vlny mezi nedostatkem a nadbytkem, zaplavil ho úžasný pocit zdraví a energie; pocit „milosti“, jak to sám označil. Ale ten pocit se postupně měnil: byl příliš naléhavý, přehnaný, a začal se podobat mánii. Všeho bylo moc. Pocit harmonie a lehkosti mizel a Leonard ztrácel samozřejmost sebekontroly. Byl pod neustálým tlakem přílišnosti, která hrozila rozdrtit ho na kusy. To jsou dary i utrpení, radosti a zároveň muka z přílišnosti. Vnímaví pacienti rozporuplnost a neúnosnost takového stavu cítí: „Mám příliš mnoho energie,“ stěžoval si pacient s Tourettovým syndromem. „Všechno je příliš jasné, příliš mocné — všeho je příliš. Je to horečnatá energie, chorobná dokonalost.“ „Nebezpečně dobré zdraví“, „chorobná dokonalost“, „zavádějící euforie“ — to je pekelná past, kterou člověku nastraží nadbytek —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214618
Ú VO D
99 ]
ať už mu ji nachystala příroda v podobě choroby, nebo si ji připravil on sám tím, že podlehl naléhavé touze po určitém vzrušení. Nemocný je postaven před zcela zvláštní dilema: všechny „normální“ choroby nabízejí jenom bolest a utrpení, ale ta jeho nemoc doslova svádí. Nabízí lehkost a odpoutání. Nikdo z postižených není takového svodu, takového soustavného oslabování chtění a odporu, ušetřen. Poruchy pramenící z přílišnosti mohou vést k určitému srozumění: skutečné já se v něm víc a víc identifikuje s nemocí, až s ní nakonec splyne, ztratí samostatnou a nezávislou existenci a člověk se stane pouhým produktem poruchy. Strach z takového osudu přesně vyjádřil Ray, muž postižený Tourettovým syndromem, k němuž patří také tiky: „Skládám se z tiků, pod nimi není nic. Jsem jenom jedna velká nervová porucha.“ Svoji přebujelou duševní činnost si představoval jako ohromný jícen, který ho pohltí. U něho takové nebezpečí nehrozilo, protože byl velmi silná osobnost a nápor choroby byl poměrně slabý. Ale u pacientů, jejichž „já“ není tak dobře vyvinuté nebo je slabší a jejich choroba je těžká, opravdu hrozí „posedlost“. Můžeme to ovšem také nazvat „odcizením“. V kapitole „Posedlí“ se tohoto těžkého problému alespoň dotýkám.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214618