S T E R EO S KO P I C K Á S U E
97 ]
Poté co jsem četl o Wheatstonově výzkumu stereoskopických efektů na základě nadsazení či obrácení nerovnosti v rámci stereopárů, jsem se do experimentů pustil také. Začal jsem tím, že jsem mezi snímky dělal větší a větší rozestup, načež jsem si z metrového lepenkového tubusu a čtyř zrcátek zhotovil hyperstereoskop. Do všech důsledků jsem se tak proměnil v bytost s očima umístěnýma metr od sebe. Hyperstereoskopem jsem se mohl dívat na velmi vzdálený objekt, například na báň katedrály sv. Pavla, která normálně vypadá jako plochý půlkruh na obzoru, a vnímat, jak se promítá ve své plné trojrozměrné okrouhlosti. Jiným experimentem bylo, že jsem si sestrojil „pseudoskop“, jímž se dal pohled obou očí prohodit a stereoskopický efekt se do určité míry obrátil, takže vzdálenější objekty se jevily blíže než blízké objekty, a tváře dokonce vypadaly jako konkávní. To ovšem odporovalo zdravému rozumu, stejně jako všem dalším prostorovým charakteristikám perspektivy a překrývání – někdy se obrázky rychle posouvaly z konvexní formy do konkávní, sem a tam, což byla zkušenost bizarní a dezorientující, neboť mozek se pokoušel obě protichůdné hypotézy rozsoudit.40] Po druhé světové válce začaly přitahovat pozornost nové techniky a formy stereoskopie. Objevil se View-Master, malý plastikový stereoskop na kotoučky drobných kodachromových stereoskopických dvojic diapozitivů, mezi nimiž se přeskakovalo stisknutím páčky. V té době jsem se zamiloval do Ameriky, zvláště zásluhou tohoto stereoskopu a jeho velkolepých scenérií z amerického Západu a Jihozápadu. Daly se sehnat i brýle s polarizačními filtry k pozorování vektografických stereoskopických obrazů (vektografů), Polaroid Vectographs, jejichž polarizační filtry byly vzájemně pootočené o devadesát stupňů, takže světlo, jež propouštěl filtr jedné čočky, nepropouštěl filtr druhé čočky. Vektografické stereoskopické obrázky byly rovněž vzájemně 40] Richard Gregory, jenž mnoho let studoval zrakové klamy, zdůrazňoval, že smyslové vnímání čili percepce je ve skutečnosti jen percepční hypotéza (Hermann von Helmholtz ji v šedesátých letech 19. století nazval „podvědomé domněnky“). Gregory byl stereoskopický nadšenec – svým přátelům často posílal stereoskopická vánoční přání –, ale když jsem mu pověděl o tom, že se mi povrch tváří jeví konkávní, velmi jej to překvapilo. Domníval se, že v případě něčeho tak důvěrně známého a významného, jako je tvář, musí pravděpodobnost a kontext výrazně převážit a takto nápadně mylné percepci zabránit. Souhlasil jsem, ale nemohl jsem popřít svoji zkušenost. Gregory pak musel konstatovat, že k tak nepravděpodobnému jevu může u člověka, který je binokulárními jevy silně zaujatý, opravdu dojít.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214615