komunistického hnutí, jež v různé intenzitě zdůrazňovali jak Breton v Paříži, tak i Nezval a Teige v Praze, nebyly pro Štyrského rozhodující. Lze říci, že si zachoval svůj individualisticko-anarchistický postoj, vyjádřený zejména na přelomu třicátých let ve slavné generační polemice, kterou sám vyprovokoval, a jejž by bylo možno shrnout v dnes již proslavené maximě: „Básníkovy zájmy pohybují se vždy mimo okruh partají, nechodí tlouci v trikoloře vlastenecké špačky, ani se nestarají, zač je v SSSR pět deka skořice. Básník oprostil se ode všech předsudků. Obdivuje hrdiny revoluce jako hrdiny kontrarevoluce […] Básníkovým nepřítelem je rub i líc lidské společnosti. Ano: jediné místo pro skutečného básníka je přece jen na pranýři.“149
Na konci roku 1938, po více než čtyřech letech intenzivního angažmá ve výrazně levicově politicky profilované surrealistické skupině, jejímž výkonným „tajemníkem“ byl, prohlásí (navzdory výše citované sebekritice): „… poesie a malířství jsou pro můj život dostačujícím dobrodružstvím a… nikterak netoužím po tom, účastnit se v dnešním politickém zvěřinci. Moje umění není nositelem žádných idejí, které dnes zajímají širokou veřejnost…“150 Zde dlužno zaznamenat, že specificky politický aspekt (nikoli obecně zřetel ideologický, který spočíval v principiální kritické distanci od kulturněpolitického establishmentu) a vlastně zdánlivě nezpochybnitelný politický atribut surrealistické činnosti, jak se zobrazil v oblouku od bezvýhradného přijetí stalinské propagandy (v Paříži přelom třicátých let, v Praze roku 1934) k rozhodné kritické distanci od stalinismu (odmítnutí moskevských procesů – v Paříži v roce 1935, v Praze v roce 1938), ukázal se býti dobově podmíněným, akcesorním a nikoli konstitutivním momentem a činitelem. Bretonův surrealismus se přes přetrvávající trockistické ovlivnění jeho vůdčího protagonisty – jenž se ovšem Marxe a marxismu nikdy výslovně neodřekl – svým způsobem, přes příklon k „předvědeckému“ fourierismu, vrátil v padesátých letech ke svým revoltním, anarchisticko-opozičním východiskům a postojům, jež by se daly posléze shrnout pod označení absolutního odklonu (L’ Écart absolu se jmenovala významná surrealistická výstava z roku 1965). Přičemž v rámci hnutí průběžně – a zejména po Bretonově smrti (1966) – soupeřily či se více nebo méně prolínaly různé a různě diferencované levicové postoje a hlediska
149 J. Štyrský, „Koutek generace (II)“ (1929), tamtéž, str. 55. 150 J. Štyrský, „Z přednášky v semináři Jana Mukařovského v Praze“ (1938), tamtéž, str. 184.
Zb y t e č n é m a l í ř s t v í
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214545