Paříž, únor–březen 1989
Rok 1989 byl významný. Ale začalo to už předchozího roku. Je ale zvláštní, že si nepamatuju, co bylo na samotném počátku aféry Rushdie. Jak to, že moje tak živá paměť potlačila vzpomínku na Rushdieho zjevení na veřejnosti? Aby si získal moji pozornost, musel nejdřív zakroužit těsněji okolo Chomejního. Od přistání letadla s „černobílým starcem“ uplynulo teprve deset let a jeho vliv ještě zesílil, když jsem si uvědomila, co – s obratností černokněžníka – provedl mojí rodině. V exilu moje rodina přestala existovat, protože už nebyla rodinou ve smyslu útočiště. Už žádná solidarita, srdečnost, a už vůbec ne láska. Nikdo se dál nesnažil zachovat to, co jsme těžce uhájili – peníze a trochu lásky –, místo toho dělal každý vše pro to, aby si nacpal vlastní kapsy na úkor ostatních. Vznikaly rodinné klany, vyslovovala se odporná slova, rozcházelo se s křikem a nadobro a milovaný strýc, který pro mě byl skoro jako dědeček, se otci díval zpříma do očí, ukazoval na mě prstem – zrovna jsem stála u dveří a chystala se do školy – a vyhrožoval, že pokud do zítra nedostane šek, tak se mi něco stane. Otec měl ještě srdce a před ziskem dával přednost literatuře, takže šek podepsal. Peníze se mu vrátily až o deset let později, aniž by se o tom za celou dobu někdo zmínil. Otec vyčkával. A naše 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214449