poměrně urostlý muž. Byl svalnatý a nedostatek sebejistoty se projevoval jen v jeho angličtině. „Myslím, že byste měl odejít.“ Obrátila se k němu zády. On ji však vzal za paži. Ucítila jeho silné prsty na holé pokožce. „Ne, ne… já jen chtít pomoct.“ Vyprostila se z jeho sevření a promluvila s větším sebe vědomím, než jaké ve skutečnosti cítila. „Už na mě nikdy nesahej.“ „Dáma v nesnázích?“ Otočila se a nesmírně se jí ulevilo, když spatřila povědomý rozesmátý obličej Jacka Gellera. „Ano.“ Snažila se zachovat klid. „Hledám tady bar.“ „Pak jste našla toho pravého. Zavedu vás tam.“ Krátce pohlédl na Ťiang Pao-fua a potom ji odvedl kolem směnárny k úzkému dřevěnému schodišti, které vedlo k malému knihkupectví v mezipatře. „Co to mělo znamenat?“ Pokrčila rameny. „Nic.“ „Tak mi to rozhodně nepřipadalo.“ „Věřte mi, osamocené ženy v hotelích neustále někdo otravuje.“ Margaret se rozhlédla kolem sebe a přejela pohledem řady knih a stojany s časopisy. „Když jsem říkala bar, měla jsem na mysli něco, kde nám do hlavy nalijí chlast, ne písmenka.“ Zazubil se. „Za chvíli se dočkáte.“ Prošli úzkou chodbou k místu, kde stály na stráži vysoké kovové lampy. Stěnu po jejich pravici zdobila půlkruhová vitrážová okna. Mramorová balu stráda nalevo poskytovala výhled na vstupní halu o patro níž. Na konci chodby se před nimi otevřel bar. Kolem nízkých kavárenských stolků stály shluky křesel a pohovek. Po celé délce jedné stěny se táhla řada oken. Posadili se na stoličky u dlouhého naleštěného pultu. Skrz skutečné kulaté brýličky na ně shlížel staromódní golfista v pumpkách a bekovce. Měřil asi metr a byl poskládaný ze svět98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214343
lého barevného skla nalepeného na lesklé keramice. Margaret si představila vedoucí pracovníky Jardine Matheson, jak se tu scházeli po práci před sedmdesáti lety, aby popíjeli gin s tonikem a probírali své každodenní záležitosti. I když v baru nikdo nebyl, jejich duchové se stále vznášeli kolem. Mladá číšnice v čchi-pchau přijala jejich objednávky. Margaret si dopřála štědrý lok vodky s tonikem a téměř okamžitě pocítila, jak jí alkohol proniká do krevního oběhu. Zavřela oči a pomalu se uvolnila. Geller ji se zájmem pozoroval zpoza vlastní sklenice. Řekl: „Mrtvé žrádlo pro mediky. Všechna ta těla, že?“ Pomalu otevřela oči a podívala se na něj. „Čekáte, že vám k tomu něco řeknu?“ „To nemusíte. Vím, že je to kravina.“ „Proč to říkáte?“ „Ale no tak. Osmnáct žen a většině nebylo ani třicet? Nemys lím si. Průměrná délka života se tady pohybuje kolem sedm desátky a je tady mnohem víc mužů. Kdyby všechny oběti zemřely přirozenou smrtí, podle zákona průměru by většinu z nich měli tvořit muži ve věku padesáti let.“ Margaret to nijak nekomentovala. Ale jeho argument byl naprosto logický. „Co kdyby někdo dělal výzkum klesající plodnosti u mladých žen ve věku od osmnácti do třiceti let?“ zeptal se. „To dělali?“ „Netuším. Jen se snažím argumentovat.“ „Pořád by to byla kravina.“ „Proč?“ „Osmnáct mrtvých žen, které umřely přirozenou smrtí, a jsou navíc pohodlně dostupné pro nezákonný zdravotní výzkum… To se prostě neslučuje se zákony pravděpodobnosti.“ Dopřál si další doušek piva. „Mimochodem, už vám někdo řekl, že jste dost pěkná na někoho, kdo se živí pitváním lidí?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214343
„Ach, ano. Často to slýchávám od mužů, kteří se mi chtějí dostat do kalhot. Ale většinou stačí, když jim pěkně podrobně popíšu, jak při pitvě provádím disekci mužského pohlavního orgánu.“ Geller se zašklebil. „Miluju, když ženské mluví o chirurgii.“ Margaret se ke svému překvapení zasmála. Změřila si ho hodnotícím pohledem a všimla si, že na levé ruce nemá prsten. „Už vám někdo řekl, že nevypadáte nejhůř na někoho, kdo se živí rozpitváváním lidí v novinách?“ „Jednou. Můj šéfredaktor. Bohužel to byl chlap. Takové já mám štěstí.“ „Takže jste nikdy nebyl ženatý?“ „Jednou jsem nad tím uvažoval. Zabralo mi to celých pět vteřin.“ Zamyšleně si promnul bradu. „Bylo to vůbec tak dlouho?“ Dopil poslední lok piva. „Dáte si další?“ Přikývla. Objednal další rundu. Margaret řekla: „Pro koho tedy pracujete?“ Usmál se. „Pamatujete si, co jsem vám říkal o Děvce orientu? No, tak ta děvka jsem já. Posloužím komukoliv, kdo mi zaplatí.“ „A kdo vás platí?“ „Občas Newsweek. Time. Pár televizních stanic. Taky nějaké ty větší noviny ve Státech, když si jejich pravidelní korespondenti zrovna naordinují pracovní klid v thajském masážním salonu.“ Pokrčil rameny. „Je to živobytí.“ „Jak dlouho už jste v Šanghaji?“ „Až moc dlouho.“ Zakroutila hlavou. „Jste hotový informační fond, že?“ „Snažím se jím nebýt. Ale poslouchejte, teď pitvám já. Já jsem ten, kdo by se měl vyptávat.“ Přistály před nimi nápoje a Margaret zvedla svou sklenici. „Nejlépe se vyhnete odpovídání na otázky jejich kladením.“ Pořádně si přihnula a potom se podívala na hodinky. „Panebože! 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214343