Poděkoval jsem paní ředitelce, vzal si vizitku a odešel za klukama. Seděli na obědě a cpali se jako bezední. Hanka s Petrem seděli vedle u stolu a šeptali si. Petr držel něžně Hančinu ruku a hladil ji. Hanka si utírala slzy do kapesníku. Byl to něžný obrázek, který jsem nechtěl rušit, proto jsem stál dva metry od stolu a čekal, až to jemné napětí pomine. Hanka vzhlédla od mokrého kapesníku. Uviděla mě a usmála se. Je to podivuhodné spojení, televizní reportér a rodina obětí. Vzpomněl jsem si na slova svého vrchního šéfa, že jsem šílený insider. „Ty zase nebudeš jíst?“ zeptala se Hanka. „Nebudu, Hani, nebudu…“ Přisedl jsem si a vyndal si cigarety. Objednal jsem si espreso a zapálil další cigaretu. Kluci mezitím zmizeli natočit ilustrační záběry školy a internátu. „Ty vůbec nejíš…,“ tentokrát mě pohladila Hanka. „Já když pracuju, tak nejím,“ usmál jsem se, protože to vypadalo, že pracuju pořád. „Tak co jsi zjistil?“ Petr byl evidentně unavený, ale vytušil, že jsem nešel na ten internát jen pro obrázky. Vlastně měl pocit, že ty záběry byly vedlejší, a v tom se nemýlil. „Něco mám, ale ještě bych o tom nemluvil…“ Pingl přinesl ke stolu smažený řízek a jakousi podivuhodnou směs údajně kuřecího masa. „Teď musíme ještě zvládnout tu školu. Já vás pak vyšlu na výlet po Praze a pak vás odvezu zpátky do Bíliny, souhlasíte? Cestou vám všechno řeknu…“ Hanka přikývla a Petr se usmál. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že nějak už tuší pravdu, ale stejně jako já neměli jistotu. Zaplatili jsme oběd a moje tři kávy a vyrazili jsme natáčet. Škola byla za chvilku hotová a Hanka se toužila projít po Praze. S klukama jsem měl první šanci promluvit až na Kavčích Horách. „Radku, ještě musíme mít tu policajtku a pak bych šel od toho,“ Zbyněk si starostlivě mnul bradu. 97
Nelítostně_tisk.indd 97
3. 11. 2015 9:07:16 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214247