Poděkoval jsem paní ředitelce, vzal si vizitku a odešel za klukama. Seděli na obědě a cpali se jako bezední. Hanka s Petrem seděli vedle u stolu a šeptali si. Petr držel něžně Hančinu ruku a hladil ji. Hanka si utírala slzy do kapesníku. Byl to něžný obrázek, který jsem nechtěl rušit, proto jsem stál dva metry od stolu a čekal, až to jemné napětí pomine. Hanka vzhlédla od mokrého kapesníku. Uviděla mě a usmála se. Je to podivuhodné spojení, televizní reportér a rodina obětí. Vzpomněl jsem si na slova svého vrchního šéfa, že jsem šílený insider. „Ty zase nebudeš jíst?“ zeptala se Hanka. „Nebudu, Hani, nebudu…“ Přisedl jsem si a vyndal si cigarety. Objednal jsem si espreso a zapálil další cigaretu. Kluci mezitím zmizeli natočit ilustrační záběry školy a internátu. „Ty vůbec nejíš…,“ tentokrát mě pohladila Hanka. „Já když pracuju, tak nejím,“ usmál jsem se, protože to vypadalo, že pracuju pořád. „Tak co jsi zjistil?“ Petr byl evidentně unavený, ale vytušil, že jsem nešel na ten internát jen pro obrázky. Vlastně měl pocit, že ty záběry byly vedlejší, a v tom se nemýlil. „Něco mám, ale ještě bych o tom nemluvil…“ Pingl přinesl ke stolu smažený řízek a jakousi podivuhodnou směs údajně kuřecího masa. „Teď musíme ještě zvládnout tu školu. Já vás pak vyšlu na výlet po Praze a pak vás odvezu zpátky do Bíliny, souhlasíte? Cestou vám všechno řeknu…“ Hanka přikývla a Petr se usmál. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že nějak už tuší pravdu, ale stejně jako já neměli jistotu. Zaplatili jsme oběd a moje tři kávy a vyrazili jsme natáčet. Škola byla za chvilku hotová a Hanka se toužila projít po Praze. S klukama jsem měl první šanci promluvit až na Kavčích Horách. „Radku, ještě musíme mít tu policajtku a pak bych šel od toho,“ Zbyněk si starostlivě mnul bradu. 97
Nelítostně_tisk.indd 97
3. 11. 2015 9:07:16 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214247
„To nevím, policajtka je dohodnutá, natočíme ještě jeho třídní, pak uvidíme.“ Raději jsem klukům neříkal o svědcích z internátu. Neměl jsem je – a hlavně bych je třeba ani nenatočil. Teď musím vzít rozum do dlaní. Byly dvě hodiny odpoledne a za deset minut přijede jejich třídní. Ve čtyři přiveze taxi naši policejní psycholožku. Pokud si ta paní nepřečte deník, který jsem jí poslal, a fakta o případu, tak je celá práce na nic. Paní profesorka, Jakubova třídní, přijela na čas. Jiřina Šafrová, profesorka chemie. Uvidíme, říkal jsem si. Nikdy žádnému respondentovi neříkám otázky dopředu. Pak se vám totiž stane, že se vypovídá dopředu, a na kameru vám řekne jen „ano“ nebo „ne“, a to je pro reportáž nepoužitelné. Paní profesorka vypadala přísně, ale zdání klamalo. Bylo to chápavá dáma, která svoji práci milovala. Vyprávěla nám o výrobě piva téměř půlhodinu, než jsme vyšli ven a postavili kameru. Milan si vymyslel, že rozhovor natočíme na čerstvém vzduchu. Nápad to byl dobrý, ale měl jednu chybu. Venku bylo pod nulou, a tak mi po pěti minutách málem upadly prsty u nohou. Paní Jiřina se postavila vedle mě. Pomyslná klapka klapla a kamera se rozjela. Moc toho nebylo. Třída byla v pohodě, Jakub byl v pohodě a Kamču moc miloval. „Najednou jsem si někdy v květnu všimla, že s Jakubem nic není. Tak jsem si ho jednou nechala po škole a on se mi svěřil, že má starosti s Kamčou, že chce jít někam na školu, Jakub ji chtěl mít v Praze. Tak jsme probírali školy a najednou nás napadla ta Gočárovka.“ Pak bylo podle ní zase všechno v pohodě, Jakub se uklidnil, a tak mi nezbývalo než se dostat k samotnému činu. „Jak nesla třída ty první zprávy o tom, že je Jakub vrah?“ Vím, blbá otázka, ale většinou dostanete dobré odpovědi právě na blbé otázky. „Byl to šok. Všichni seděli jako opaření. Pak se mezi sebou pohádali, někdo chtěl dokonce Jakuba hájit, ale to neprošlo. Někteří z nich znali i Kamču. Vždyť se scházeli v restauraci kousek od školy.“ 98
Nelítostně_tisk.indd 98
3. 11. 2015 9:07:16 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214247
„U suchý dásně?“ Napadlo mě jméno restaurace, které jsem slyšel na intru. „Ano, tam. Ale najednou jsem se dozvěděla i jiné věci. Můj syn chodí do té třídy taky – a tomu prý v tu noc někdo telefonoval. Zvedla to synova přítelkyně. Ten kluk, co volal, prý chtěl s Vojtou mluvit, že to prý je důležité.“ Prsty na nohou mi mrzly, ale v tu chvíli jako by mnou projel blesk. „Myslíte v tu noc ze soboty na neděli?“ „Ano, v tu noc. Telefon zazvonil někdy kolem druhé ráno, ale Vojta spal a Věra ho nebudila. Vlastně by nás to ani netrklo, kdyby mě před pár dny nekontaktovala maminka dalšího našeho studenta, a ta mi říkala, že právě tu noc, ve dvě hodiny, volal chlapec, který se jmenoval Štencl, a chtěl Davida k telefonu. David, to je ten student, její syn.“ Takže další telefon. Jeden k Vojtovi a druhý k Davidovi. Ve stejnou dobu – a volající měl být Štencl, tedy spolupachatel vraždy. „A tatínek říkal, že David není doma, tak mu ten Štencl řekl, ať až přijde, ať zavolá Jakubovi Procházkovi, že je to otázka života a smrti.“ Teď se mi skoro blýskalo před očima. Proboha, oni volali z toho Kornoutu dvěma spolužákům Jakuba Procházky. Proč, proboha? A proč zrovna Štencl? „Jak si to vysvětlujete?“ „Je to divný. Žádného Štencla jsem neznala, ale nejzvláštnější na tom bylo to, že kolem půl páté prý ten samý hlas zase volal Davida, a ten otec mu zase řekl, že David není doma, a ten hlas prý řekl, že už je to stejně jedno, že je stejně pozdě.“ A pozdě určitě bylo, protože to byla doba, kdy Jakub měl stepovat někde před svým domem a Kamča už dávno ležela mrtvá mezi garážemi.
99
Nelítostně_tisk.indd 99
3. 11. 2015 9:07:16 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214247