Šesté sezení, 10. listopadu „Té marantě škodí přímé světlo.“ Viděl jsem, že Kristýna si nedokáže pomoct a není už dál ochotná sledovat, jak květinu pod oknem vytrvale hubím. „Vidíte, to mě nenapadlo, v kytkách se moc nevyznám,“ odpověděl jsem a musel jsem se zasmát. Znovu jsem se přistihl, že k ní cítím jakýsi zvláštní druh rodičovské něhy. „Já je mám docela ráda,“ odpověděla a upravila si dlouhý stříbrný přívěsek na krku. Nevypadala zdaleka tak napjatě jako při předchozích sezeních. Když jsme prohodili ještě několik obecných frází o pěstování rostlin a dalších zálibách, položil jsem jí otázku: „A co malá Kristýnka, navštívila jste ji ještě někdy?“ Na chvíli zvážněla. Rty se jí stáhly do úzké bělavé rýhy, jako by se na poslední chvíli pokoušela zadržet slova, která se drala ven. „Navštívila,“ přikývla nakonec a rozpačitě mi pohlédla do tváře. „Výborně! A můžu se zeptat, jak se jí vede, když teď není tak sama?“ Dal jsem si záležet, aby moje otázka vyzněla dostatečně odlehčeně. Chtěl jsem jí tím nabídnout možnost, aby se sama rozhodla, jakým způsobem budeme pokračovat. „Myslím, že je jí líp,“ odpověděla. Potom zaváhala: „Jenže… je mi jí pořád strašně líto. Kdykoliv na ni pomyslím a představím si, že tam je, tak začnu brečet. A nemůžu přestat.“ Reakci, kterou mi popisovala, jsem očekával. Naší hrou při minulém sezení jsem ji přiměl vrátit se k vytěsněné bolesti ze ztráty matky. Pomohl jsem jí vyplavit do vědomí 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214200