Jak to ten chlapec může všechno vědět? Nevymýšlí si? Ojún váhala. „Nevidím, že by měla na těle nějaké popáleniny.“ „Tak běž a sáhni si na rouru,“ poradil jí kluk. Ojún se nepohnula, dívala se mu do očí a odhadovala, jestli nelže. „Běž, sáhni si na tu rouru. Hned! Přestaň blbnout a ztrácet čas!“ „Hele, trochu slušněji by to nešlo?“ Přece ale šla a položila ruku na obrovskou teplovodní rouru v místě, kde Sará ležela. Ocel byla horká jako topení v zimě. „Tak co?“ ptal se kluk. „Je to horké, ale dá se to snést,“ odpověděla Ojún, aniž by se snažila maskovat, že mu moc nevěří. „Zkus tam tu ruku nechat pět minut,“ navrhl chlapec. Minutu nato začalo být horko nesnesitelné a policistka rychle ruku odtáhla. „Je to jako slunce,“ dostalo se jí vysvětlení, „dokud se hýbeš, dá se to snést, ale jakmile zůstaneš bez hnutí, začne to pálit. Tady je to stejný, a kov to ještě zhoršuje. Jestli tu byla víc než hodinu, má určitě těžký popáleniny i uvnitř.“ Ojún k němu přistoupila blíž a překvapeně sledovala, co dělá. Vzal svou kšiltovku a nechal vodu téct přes ni, aby zmírnil proud. „Zatím to není vidět, ale kůži má úplně spálenou. Je to nebezpečný. Nesmíme ji nijak třít ani se jí dotýkat. Kdyby byl proud moc silný, kůži strhne,“ poučoval ji. „A jak to všechno víš?“ „Už se to tady jednou stalo. Dva úplně opilí chlapi usnuli na potrubí. Ráno byli upečení. Přestože na sobě měli oblečení. Když se to přihodilo tomu druhému, lidi nám to do teplovodu přišli vysvětlit. Cizinci, co pra100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214194
cujou pro jeptišky. Když je trubka teplejší než padesát stupňů, říkali, je to jako když se pomalu peče maso. Čím dýl zůstaneš, tím víc se propečeš. Kolik stupňů je u popálenin?“ „Jak to myslíš? Nerozumím ti.“ „Cizinci říkali, že po pěti hodinách na rouře o padesáti stupních budeš mít popáleniny třetího stupně.“ „No nazdar!“ ulevila si Ojún. „Používají se jenom tři stupně. Popáleniny třetího stupně jsou nejhorší.“ „Taky říkali, že čím víc se popálíš, tím spíš na to umřeš. Proto ty kluci tvojí kámošku svlíkli. Kdybys je nesledovala, tak s tím, jak byla opilá, by tady zůstala minimálně deset hodin. Deset hodin by si pomalu pekla břicho. A k tomu, tvrdili nám, s popáleninami chytneš taky infekci. Víš, kolik je v podzemí špíny? To by nikdy nemohla přežít.“ Ojún se dívala na bezvládné Sařino tělo. Všimla si, že tam, kam dopadala voda, se jí tvoří velké bílé puchýře. Přemýšlela, kde všude je dívka popálená: na horké rouře ležela nahá na břiše, má určitě spálené vnitřní strany stehen, tvář, krk, břicho, pohlaví… „Poslouchej… jak se vlastně jmenuješ?“ „Gantulga.“ „Já jsem Ojún. Tak hele, Gantulgo, dám ti svůj telefon, půjdeš ven a zavoláš na jedno číslo. Zopakuješ, co ti teď řeknu, a pokud možno přesně tomu člověku vysvětlíš, jak se sem dostane. Je tu někde nějaký bližší východ?“ „Není. Bývaly tady, ale lidi, co bydlí nahoře, je zazdili.“ „Musíš mu taky říct, aby s sebou vzal něco, na čem Saru přeneseme.“ „Kámoška se jmenuje Sará?“ „Ty jsi ale chytrolín, to koukám. Před tebou jeden nic neutají!“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214194
Ojún navolila číslo, které našla v kontaktech svého iPhonu, a podala telefon chlapci. Nechala mu i svítilnu, kterou u sebe měli mladíci. Gantulga už byl na odchodu, když si vzpomněla, že nechali omráčeného útočníka ležet kousek odtud v chodbě. Možná už přišel k sobě a vyčkává někde schovaný. „Gantulgo, dej na sebe pozor. Mohl by tam být ten chlap. Co jsi ho omráčil…“ „O mě se neboj, dokážu mu proběhnout mezi nohama, a ani si nevšimne, že jsem tam byl.“ Chlapcova odvaha ji odzbrojila. „Tak mazej, zavolej posily a počkej na ně nahoře, parťáku. Já se tady zatím postarám o ni, zůstane to mezi náma holkama.“ „Jo tak jestli se mě potřebuješ zbavit, aby sis to užila, tak takovejch už jsem viděl…“ „Mazej!“ nařídila Ojún s úsměvem. Dlouhou následující hodinu, dokud nezaslechla blížící se hlasy, které vedl Gantulga, strávila na kolenou v blátě, aniž by brala na vědomí zápach, krysy či šváby. Studenou vodou jemně polévala celé Sařino tělo.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214194