Jak to ten chlapec může všechno vědět? Nevymýšlí si? Ojún váhala. „Nevidím, že by měla na těle nějaké popáleniny.“ „Tak běž a sáhni si na rouru,“ poradil jí kluk. Ojún se nepohnula, dívala se mu do očí a odhadovala, jestli nelže. „Běž, sáhni si na tu rouru. Hned! Přestaň blbnout a ztrácet čas!“ „Hele, trochu slušněji by to nešlo?“ Přece ale šla a položila ruku na obrovskou teplovodní rouru v místě, kde Sará ležela. Ocel byla horká jako topení v zimě. „Tak co?“ ptal se kluk. „Je to horké, ale dá se to snést,“ odpověděla Ojún, aniž by se snažila maskovat, že mu moc nevěří. „Zkus tam tu ruku nechat pět minut,“ navrhl chlapec. Minutu nato začalo být horko nesnesitelné a policistka rychle ruku odtáhla. „Je to jako slunce,“ dostalo se jí vysvětlení, „dokud se hýbeš, dá se to snést, ale jakmile zůstaneš bez hnutí, začne to pálit. Tady je to stejný, a kov to ještě zhoršuje. Jestli tu byla víc než hodinu, má určitě těžký popáleniny i uvnitř.“ Ojún k němu přistoupila blíž a překvapeně sledovala, co dělá. Vzal svou kšiltovku a nechal vodu téct přes ni, aby zmírnil proud. „Zatím to není vidět, ale kůži má úplně spálenou. Je to nebezpečný. Nesmíme ji nijak třít ani se jí dotýkat. Kdyby byl proud moc silný, kůži strhne,“ poučoval ji. „A jak to všechno víš?“ „Už se to tady jednou stalo. Dva úplně opilí chlapi usnuli na potrubí. Ráno byli upečení. Přestože na sobě měli oblečení. Když se to přihodilo tomu druhému, lidi nám to do teplovodu přišli vysvětlit. Cizinci, co pra100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214194