98
MILAN NAKONEČNÝ / OBECNÁ PSYCHOLOGIE
Vztah psychického a fyzického (duše a těla, mozku a mysli) je spíše filosofický než vědecký problém, který se dějinami táhne jako spor již celá staletí a je, jak bylo naznačeno výše, řešen velmi různě. Rozhodující je tu vždy výchozí, ovšem ne vždy přiznávaná filosofická pozice. Scientisticky přísně založení psychologové se obvykle kloní k materialistickému monismu. Byly a jsou vznášeny také námitky proti pojetí substance, že je to empirický konstrukt, který nepřipouští verifikaci – substance je empiricky nepoznatelná. (Podle Aristotela je substance jsoucno, které je v sobě, pro sebe a ničím jiným.) Nemožnost vědecky prokázat existenci duše jako zvláštní substance však nezabraňuje tomu, aby nemohl být vytvořen empirický konstrukt, který vysvětluje organizaci duševního života člověka působením nějakého metafyzického, respektive meta-fyzikálního činitele. Známý reprezentant dualistického interakcionismu, neurofyziolog, nositel Nobelovy ceny sir J. C. Eccles (1977 a dříve) se o takové pojetí pokusil a zejména na základě výsledků experimentů B. Libeta (1973) a H. H. Kornhubera (1974) dospěl k závěru, že prostřednictvím zvláštních modulů (v mozku existující struktury neuronů) se uskutečňuje oboustranná interakce mozek – mysl, ale především že prostřednictvím těchto modulů dává mysl „volní příkazy mozku“ k uskutečnění určitých akcí. Experimenty s úmyslnými pohyby prstů, při nichž byly snímány akční potenciály mozku, prokázaly, že tzv. pohotovostnímu potenciálu, který nastartovává pohyb, předcházejí také další slabé potenciály vzbuzené „vůlí“, tedy že pohotovostní potenciál je důsledkem „volního příkazu“; „vůle“ či mysl tedy působí na mozek nějakou subtilní energií. Ještě než se subjekt rozhodne provést pohyb, mozkové potenciály už signalizují změny, takže o brazně řečeno, ještě před chtěním pohybu je tu další potenciál. Takže sekvence těchto tří potenciálů je tato: jakési X před chtěním pohybu – chtění pohybu – provedení pohybu. Psychologové ovšem nemohou posoudit, zda je nebo není možné hodnotit ten který neurofyziologický výklad. Nicméně výsledky uvedeného experimentu nejsou zřejmě jednoznačně interpretovatelné bez dalších podrobnějších znalostí činnosti mozku. Avšak Ecclesovu exkluzivní teorii o duši a jejím mozku sdílejí i jiní významní neurofyziologové (W. Penfield, R. W. Sperry) a již roku 1933 formuloval teorii působení duše na mozek (pojetí mozku jako nástroje duše) významný anglický neurofyziolog sir Ch. Sherrington. Podle Ch. Sherringtona, J. C. Ecclese a dalších neurofyziologů je tedy mozek nástrojem duchovního činitele (ducha či duše). R. W. Sperry (1952) soudil, že „duchovní pochody jsou spíše příčinou než doprovodným jevem činnosti mozku“. V neurofyziologii ani v psychologii se však toto pojetí zatím výrazněji neprosadilo.
obecna_psychologie_ZLOM.indd 98
5.11.2015 9:52:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213909