Otcův kapitán předal velení nad vojáky svému zástupci a připojil se k nám. Spolu s ním a s jeho doprovodem, čítajícím plné dva tucty jezdců, nás už bylo bezmála šedesát. Makin teR držel kopí, které si našel v posádkové zbrojnici a na jehož špici vlála královská zástava s barvami Ankratu. Cestou naši průvodci každému na potkání nadšeně vykládali novinku o mém příjezdu: „To je princ Jorg. Mrtvý princ Jorg se vrátil domů.“ Zpráva se šířila rychleji, než jsme postupovali, takže v každém městě nás pokaždé čekalo další a lépe připravené uvítání. Kapitán Coddin poslal napřed do Vysokého hradu rychlého posla, ale i kdyby to neudělal, věděli by o mém příjezdu dávno předtím, než jsem se tam objevil. V Bainsu nás na hlavní třídě čekala vlajková výzdoba a šest minstrelů s flétnami a klavichordem, kteří zahráli Králův meč. Dlužno podotknout, že předvedli výrazně větší nadšení než skutečné schopnosti. Kolem zatím žonglovali kejklíři se zapálenými pochodněmi a do rytmu se pohupoval ochočený medvěd. A těch lidí, co tam bylo! Sešlo se jich tolik, že jsme mezi nimi nemohli ani projet. Jakási tlustá ženská v pruhovaných šatech, které vypadaly spíš jako menší stan, mě spatřila jako první. Ukázala na mě prstem a zařvala hlasem, který snadno přehlušil všech šest hudebníků: „To je princ Jorg! Ukradený princ!“ V tu chvíli propuklo hotové šílenství. Někdo jásal, někdo plakal. Rozdivočelý dav se na nás vrhl jako přílivová vlna. Coddinovi muži ale byli dobře vycvičení a pohotoví a lůzu zadrželi. Za to jsem mu odpustil všechno, čím mě při našem prvním setkání naštval. Kdyby se ti vidláci dostali k Rikemu, rozpoutala by se tu krvavá jatka. Té noci na Cestě duchů byli moji bratři vyděšení k smrti. Ale jen tak mezi námi, to byla jediná příležitost, kdy jsem v jejich tvářích viděl větší strach než tehdy v ulicích Bainsu. Ani jeden z nich netušil, co má sakra dělat. Grumlowova levá ruka se ani na okamžik nevzdálila od jílce dýky. Rudý hrabě se smál jako šílenec a očima vyděšeně těkal po lidech kolem. Ale neměl jsem o ně strach. Rychle se přizpůsobí. Jen co jim dojde, že je lidé opravdu vítají. Jen co si všimnou všech těch hospod a děvek. Pak je z tohohle města nejmíň týden nikdo nedostane. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213900