oboje. SmrW si vybral… lidstvo. Ne to skutečně pravé, ale něco, co by při běžném průzkumu jako pravé prošlo. Dokonce i jeho dům napodoboval domy lidské. SmrW pro sebe stvořil ložnici navzdory skutečnosti, že nikdy nespí. Jestliže si vybíral věci od lidí a snažil se je prozkoumat, nevybral si tentokrát nepříčetnost? Koneckonců, vždyW je to věc v poslední době neobyčejně populární. Nebo možná že po všech těch tisíciletích chtěl být jen milý. Přenesla se do místnosti s časoměry života. Když byla malá holčička, milovala jejich zvuk. Ale právě teO jí šum písku z milionů přesýpacích hodin a slabé pink a pop těch, které vznikaly, a těch, které mizely, už tak příjemné nepřipadaly. TeO totiž už věděla, co se to děje. Každý jednou umřel, to bylo pochopitelné, ale jí se tak nějak zdálo, že není správné poslouchat, jak se to děje. Právě se chystala odejít, když si všimla dveří v místě, kde nikdy předtím žádné dveře nebyly. Byly maskované. Celá jedna část polic, včetně šeptajících hodin, se pohybovala na závěsech. Zuzana jí několikrát pohnula sem a tam jedním prstem. Když byly dveře zavřené, měl člověk co dělat, aby si všiml spáry. Za nimi byla mnohem menší místnost. Měla sotva velikost, řekněme, katedrály. A od podlahy až ke stropu byla obložena dalšími hodinami, kterých bylo víc, než Zuzana stačila v slabém světle, dopadajícím sem z vedlejší místnosti, přehlédnout. Vstoupila dovnitř a luskla prsty. „Světlo,“ přikázala. Rozžalo se několik svící. Hodiny byly… divné. Ty v hlavní místnosti – aW už byly jakkoliv metaforické – vypadaly jako solidní věci vyrobené ze dřeva, skla a mosazi. Ale tyhle se zdály být vytvořeny ze světelných odrazů a stínů, aniž v nich bylo cokoliv hmotného. Podívala se na jedny z největších. V horní baňce byl vyleptán nápis OFFLER. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213897
Krokodýlí bůh? pomyslela si. No, bohové pravděpodobně také mají svůj život. Ale ti přece doopravdy nikdy neumírají, alespoň co Zuzana věděla. Ti se přece jen zmenší, ztratí sílu a pak se změní v plačtivý hlas větru nebo drobnou poznámku na patě nějaké stránky v knize o náboženství. Byli tady i další bohové. Několik jich znala. Na policích však byly i menší přesýpací hodiny. Když viděla nápisy na horních baňkách, málem vybuchla smíchy. „Víla Zubnička? Hajaja? Král Ječmínek? Kačer Svátku pečené duše? Bůh – čeho že to?“ Ustoupila o krok a pod nohou jí něco zaskřípalo. Na podlaze byly skleněné střepy. Sehnula se a zvedla ten největší. Z vyrytého jména tam zbývalo jen několik písmen. …ASÁTEK „Oh, ne… takže je to pravda? Dědečku, co jsi to udělal?“ Když vycházela z místnosti, svíčky zhasly. Tma vběhla zpět. A v temnotě mezi rozsypaným pískem bylo slyšet slabý sykot a vidět droboučké poskakující jiskřičky… Vzoromil Výsměšek si upravil ručník, který měl kolem pasu. „Tak jak jsme na tom, Afekte?“ Univerzitní zahradník zasalutoval. „Nádrže jsou plné, pane arcikancléři!“ hlásil spokojeně. „A pod kotly s horkou vodou topím už od rána!“ Ostatní starší mágové se shlukli ve dveřích. „Vážně, Vzoromile, myslím si, že je to velmi nemoudré,“ ozval se lektor Zaniklých run. „Že byla tahle místnost tak pečlivě uzavřena, jistě mělo svůj význam.“ „Vzpomeňte si, co bylo napsáno na dveřích.“ „Ále, to tam někdo napsal jenom proto, aby sem lidi nelezli,“ odvětil Výsměšek a rozbalil si zbrusu nové mýdlo. „No, ano,“ přikývl profesor Neurčitě mlhavých studií. „To je právě ono. Kvůli tomu to lidé dělají.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213897
„Je to koupelna,“ zdůraznil Výsměšek. „Vy všichni se chováte, jako kdyby to byla nějaká mučírna nebo co.“ „Koupelna,“ poznamenal děkan, „navržená Zatraceným Hlupcem Johnsonem. Arcikancléř Zlopočasný ji použil jen jednou, a pak ji dal zapečetit! Vzoromile! Já tě prosím, aby sis to ještě rozmyslel! Je to johnsonka!“ Nastala krátká odmlka, protože tohle si arcikancléř přece jen musel poněkud srovnat v hlavě. Zesnulý (přesněji řečeno rychle, krátce a krutě zesnulý) Zatracený Hlupec Johnson byl všeobecně považován za nejhoršího vynálezce Plochy, a navíc ve velmi specializovaném duchu. Obyčejní špatní vynálezci prostě vynalézali věci, které odmítaly fungovat. Johnson mezi tyhle malé rybky nepatřil. Každý pitomec umí vyrobit něco, co absolutně nic nedělá, když zmáčknete knoflík. Takové levoruké amatéry Johnson nesnášel. Z toho, co vyrobil a vynalezl on, fungovalo všechno. Jen to dělalo něco jiného, než co bylo napsáno na krabici. Když jste chtěli malou střelu země-vzduch, požádali jste Johnsona, aby vám postavil ozdobnou vodní fontánu. To pak vyšlo většinou úplně na stejno. To mu však nikdy nevzalo odvahu ani neudusilo morbidní zvědavost jeho klientů. Hudba, zahrady, architektura – hranice jeho talentů neměly začátku. Ale přes to všechno bylo poněkud překvapivé zjistit, že Hlupec Johnson se věnoval i navrhování koupelen. Jenže jak řekl Výsměšek, bylo známo, že navrhl několikery obrovské varhany, a když si to řekneme rovnou, to jsou vlastně taky všechno jen samé trubky, že? Ostatní mágové, z nichž většina byla na univerzitě déle než arcikancléř, byli toho názoru, že jestliže Zatracený Hlupec Johnson postavil funkční koupelnu, bylo jeho původním úmyslem postavit tam úplně něco jiného. „Víte, vždycky jsem si myslel, že pan Johnson je muž, který byl velmi pomlouván,“ řekl nakonec Výsměšek. „No, a to je přesně to, co byl,“ přikývl nic nechápající lektor 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213897