98 | I : Ž i j eme v antropoc é nu
škodlivé emise) a životního prostředí ve velkém rozsahu. Ropa se rovněž těží ze stále větších hloubek pod mořským dnem, což znamená velké riziko havárií. V roce 2011 došlo ke katastrofě ropné plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu, která patří k historicky vůbec největším environmentálním neštěstím (uniklo asi 10× více ropy než ze ztroskotaného tankeru Exxon Valdez). Velmi populární se v USA stala těžba břidlicového plynu z geologických formací 1,5–3 km pod povrchem. Mezi dosud ne plně doceněné environmentální důsledky však patří nezachycené emise metanu z celých ploch těžebních polí, znečištění vod, rozsáhlá devastace krajiny a nebezpečí vyvolání až středně silných zemětřesení. Navíc jsou všechny tyto technologie těžby netradičních zdrojů investičně, provozně i technologicky mimořádné náročné a odvádějí vzácné prostředky od daleko perspektivnějšího cíle, kterým je rozvoj plně obnovitelných zdrojů energie.
Energetická bezpečnost a zdroje energie v budoucnosti Zajištění dostatku energie s co nejmenšími riziky výpadků dodávek z různých důvodů včetně obav z terorismu a z politické nestability klíčových dodavatelských států na straně jedné a důsledků environmentálních vlivů na straně druhé je obsahem snahy o energetickou bezpečnost, to znamená zajištění nepřerušovaných dodávek energie, zejména elektřiny, bez výpadků nebo významnějších omezení. Dnešní civilizace je na spolehlivém zásobování energetickými zdroji natolik závislá, že tyto obavy jsou zcela pochopitelné. Možné výpadky elektrického proudu, přerušení dodávek plynu nebo nedostatek pohonných hmot do motorových vozidel vzbuzují obavy srovnatelné s obavami z největších myslitelných katastrof. Toto úsilí se dnes považuje za jeden z klíčových prvků globálního rozvoje, jak o tom svědčí i jednání nejvyšších světových představitelů. Také Evropská unie považuje otázky energetiky ve spojení se snahou o zmírnění klimatické změny za jeden z nejvážnějších problémů prvních desetiletí 21. století. Postupně se specifikují programy, jejichž cílem je dosáhnout do r. 2020 tzv. 20–20–20: snížení emisí skleníkových plynů (proti roku 1990) o 20 %, zvýšení energetické efektivity o 20 % a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (mezi které se nepočítá tzv. velká hydroenergetika, elektrárny na velkých přehradách, a pochopitelně ani jaderná energie) rovněž o 20 %. Dalším cílem by mělo být 40% snížení emisí skleníkových plynů do r. 2030 (a zároveň zvýšení energetické efektivity o 27 % a podílů obnovitelných zdrojů na 27 %). Evropská unie přitom doufá, že se jí podaří přesvědčit zbytek světa, zejména USA a velké rozvojové státy, aby se k podobným iniciativám přidaly. Zásadní význam bude mít tzv. postkjótský režim, který bude sjednán od roku 2015, kdy skončí platnost prodlouženého Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (viz kapitola o atmosféře a klimatu). V současné době se globální úsilí o řešení energetické situace zaměřuje především na náhradu fosilních paliv, která v dlouhodobé perspektivě nemají budoucnost, nemluvě o tom, že nejdůležitější zdroj, ropa, pochází převážně z „politicky nejistých“ oblastí. Z fosilních paliv je v současné době nejméně environmentálně škodlivým zdrojem energie zemní plyn. Není vyloučeno, že v průběhu příštích 30 let se plyn stane dominantním zdrojem do té doby, než fosilní paliva definitivně ustoupí obnovitelným zdrojům, přičemž jeho
podmaněná planeta.indd 98
22.05.15 9:37 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213892