96
recenze
Cesty do války, cesty k sobě Současné podoby norského venkova navazují na klasiku ★★★ Próza Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď, jejíž první kapitolu autorka napsala ještě jako školní práci, získala norskou cenu Tarjeie Vesaase. Román je prvním dílem trilogie, jejíž další části Domů chtějí všichni. Vrátit se nechce nikdo a Ucelenost neexistuje vyšly v roce 2012, respektive 2013. Už po vydání prvního dílu se i díky stipendiu Helga Flatlandová stala spisovatelkou na plný úvazek a kopíruje tak cestu, která je pro současné talentované norské prozaiky typická. V titulu knihy zaznívá Baudelairův verš z básně „Cesta“ a znalým signalizuje, že tu půjde o lákavé dálky i deziluzi z putování. Román je čtyřhlasem postupně odhalujícím zázemí čtyř norských mladíků — Tarjeie, Kristiana, Trygveho a Bjørna. Přátelé ze školy, žijící v nespecifikované, nicméně odlehlé norské vesnici, se po roce 2000 vydají ve službách norské armády do Afghánistánu. Tři z nich zde ovšem záhy zahynou, když jejich vozidlo najede na minu. Román otevírá odstavec psaný kurzivou verbalizující zmatené pocity člověka umírajícího násilnou smrtí.
Pocit „strašného horka“ odstartuje Tarjeiho vzpomínky na dětství a dospívání. Recenzovaná první část trilogie je věnována především Tarjeimu a Trygvemu. Tarjei utíká do Afghánistánu před otcovým naléháním na převzetí rodinného statku a před patologicky chladnou matkou, jež před synem upřednostňuje svou dceru. O tomto pozadí nás zpraví jednak část románu, kterou vypráví právě Tarjei, následně pak „dostane slovo“ i jeho matka Karin. Druhý příběh knihy patří Trygvemu. Skutečnost, že Trygveho vyhnala do světa homosexuální orientace, poodhaluje nejprve líčení venkovana Jana Olava, jehož syn Sigurd se po Trygveho smrti zhroutí. Jan Olav si pomalu musí připustit to, co podvědomě dávno tušil, totiž že mezi jeho synem a Trygvem bylo něco víc než dětské přátelství. Kompozice románu — rozdělení na čtyři části vyprávěné pokaždé jiným vypravěčem (Tarjei, Karin, Trygve, Jan Olav) — není nijak objevná. Úvodní scéna, v níž umírajícího člověka zahlcují neuchopitelné pocity, se v průběhu knihy několikrát vrátí, což do jisté míry evokuje filmovou gramatiku. Na stylové úrovni překvapí, s jakou suverenitou autorka vplouvá do světů většinou mužských postav. Jednu dimenzi románu překlad cíleně pomíjí, byť o ní překladatelka Miluše Juříčková alespoň informuje v doslovu. Flatlandová v celé trilogii střídá obě varianty spisovné norštiny, které jsou z podstaty příznakové — bokmål coby jazyk městské střední třídy (reprezentované v románu především postavou Karin) a nynorsk, který je psanou variantou širokého spektra dialektů, jež jsou charakteristické pro obyvatele norského
venkova. Překladatelka se odvolává na obtížnou zprostředkovatelnost této dichotomie, v doslovu ale naznačuje rozdílné stylistické úrovně v promluvách postav. Ty však v českém překladu výrazně patrné nejsou. Z pasáží věnovaných uzavřenému světu vesničanů ční spřízněnost s klasiky norského venkovského románu. Zvláště postava Jana Olava nebo kompaktní popis manželství Karin a Halvarda přímo odkazují k postavám z knih Knuta Hamsuna a Tarjeie Vesaase. Tentokrát ovšem nevidíme norské venkovany žijící v zakonzervovaném pomalém světě devatenáctého či první poloviny dvacátého století. Flatlandová vykresluje mládí rodičů hlavních hrdinů odehrávající se v angažovaných šedesátých letech a dětství samotných chlapců narozených v osmdesátých letech, kdy se životní úroveň Norů začala prudce zvedat. Zajímavé je, že čtenář má pocit silné návaznosti na dnes už klasické romány, jako by svět norské vesnice, nebo spíš mentalita jejích obyvatel, neprošla žádnou proměnou. Důvodem může být to, že do příběhů nevstupují kromě mobilů žádné technologie, v čemž zřejmě tkví poetické kouzlo románu. Skeptický čtenář může Flatlandové prvotinu pociťovat jako mírně vykalkulovanou. Možná, ovšem vykalkulovaná je vlastně velmi dobře.
Karolína Stehlíková Helga Flatlandová: Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď, přeložila Miluše Juříčková, Větrné mlýny, Brno 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213865