98
Církevní dějiny – Antika a středověk
Nová germánská správa přesto přinesla nový přístup k církevním záležitostem. Zřetelně to ukázal Theodorichův zásah do výběru nového římského biskupa v roce 498. Tehdy se jedna skupina volitelů vyslovila pro klerika Symmacha, druhá naopak zvolila kandidáta procísařského senátu Vavřince. Theodorich si oba povolal do Ravenny a zde se vyslovil pro Symmacha. Spor tím neustal, neboť král nechtěl postupovat proti vůli senátorů a proti Vavřincovi nijak nezasáhl. Symmachus byl záhy obžalován z mnoha nepravostí (špatné stanovení termínu Velikonoc, mravní excesy) a král se rozhodl jmenovat vizitátora, který v podstatě převzal řízení římské církve. Situace byla kritická a Symmachus jen stěží hájil svoji pozici, přičemž došlo i k množství násilných střetů a vražd. Vše nakonec urovnal klerik Dioskur z Alexandrie, který přesvědčil Theodoricha a jeho pravou ruku Cassiodora, aby podpořili Symmacha a vrátili římské církvi zabavené statky.198 Ačkoliv se jednalo především o vnitrořímský spor, lze na něm dokumentovat, že se církev od konce 5. století ocitala mezi narůstajícím tlakem germánských panovníků na jedné straně a konstantinopolské císařské správy na straně druhé. V případě římské církve si Theodorich zajistil dohled nad dalšími papežskými volbami (např. Felixe IV., o němž prameny dosvědčují, že byl roku 526 zvolen z přímé královy vůle),199 po nástupu císaře Justina na císařský trůn v Konstantinopoli se však postupně začala obnovovat síla a vliv císařství. Již na konci Theodorichovy vlády došlo k prvním výrazným konfliktům mezi germánskými Góty a římským obyvatelstvem. Poté, co východořímský císař Justin vydal roku 523 edikt zakazující ariánství a zahájil tvrdé pronásledování jeho stoupenců, cítil se být Theodorich ohrožen a zapochyboval o životnosti své dosavadní politiky tolerance katolicismu. Ve své podezřívavosti nechal zatknout a popravit své římské správce Albina, Boëthia a Symmacha a donutil papeže Jana, aby odjel do Konstantinopole vyjednat u císaře pro ariány ústupky. Jan však žádného viditelného výsledku nedosáhl – naopak opětovně potvrdil ideové a kulturní propojení mezi západním a východním křesťanstvem. Theodorich po papežově návratu tvrdě zasáhl a vyjednavače uvrhl do vězení, kde Jan také roku 526 zemřel.200 Postupné sžívání římské společnosti s germánskými útočníky tak narazilo na značné obtíže, které se po smrti Theodoricha († 526) ještě vyhrotily. Východní císařství využilo oslabení Ostrogótů za vlády Theodorichova vnuka Athalaricha (526–534) a po jeho smrti se pokusilo opětovně obnovit Římskou říši. Císař Justinián zahájil rozsáhlé vojenské akce a po vyčerpávající válce (536–554), která učinila z Itálie zničenou zemi, navrátil načas na Apeninský poloostrov císařskou správu.
198
199
200
Obtížemi nástupu papeže Symmacha se blíže zabývá Suchánek, D. Ius exclusivae, s. 24–25, popř. Rendina, C. Příběhy papežů, s. 94–97. K papežství a volbám v době vlády Theodoricha Velikého srov. Gelmi, J. Papežové: od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 38–41; Rendina, C. Příběhy papežů, s. 90–102; Maxwell-Stuart, P. G. Papežové, s. 39–42. Srov. Heather, P. Gótové, s. 253–263; Collins, R. Evropa raného středověku, s. 133–136 či Rendina, C. Příběhy papežů, s. 99–100.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213561