— Prosím, snad v přírodopisu. — Vysaďte ji! — rozkázal Urban, a otec Zima mu podal dceru, jako by to dlouho cvičili. Běžela po schodišti s mrštností veverky; kapitán měl co dělat, aby jí stačil. U sborovny zabočila za roh a dál už ho vést nemusela: zpod prvních dveří se linul závoj dýmu. — Uhni! — křikl kapitán, rozběhl se a vší silou vrazil do dveří kabinetu. Uhodil se, zasakroval znova a rozběhl se podruhé. Předválečné dveře to vydržely. — Skoč pro tátu! Nervózně se rozhlížel. Pár metrů od něho visel na stěně minimax. Strhl jej, obrátil se a spatřil Zimovou, jak vzala za kliku a lehce otevřela. — On pan školník často zapomene, — vysvětlovala, jako by se mu omlouvala. Už se ničemu nedivil. Ostatně ani nebylo na údiv kdy. Odborným pohybem narazil minimax o dlaždice chodby, a když z něho jak dlouhý chvost vyšlehl gejzír pěny, zhluboka se nadechl a vstoupil do valícího se kouře. Otec Zima pomáhal do okna záchodku řediteli a matematikáři. Neměli zdaleka kapitánův cvik, a jejich prsty, svírající římsu, nebyly s to přitáhnout k sobě zbytek těla. Každý z nich stál Zimovi na jedné ruce, vypadalo to jako klaunské číslo. V tom okamžiku se za nimi ozval výkřik. — Policiéé! Zlodějíí! 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213513