Malý buddha a vesmír (Ukázka, strana 99)

Kapitola 7

DRUHÁ ŠANCE

“T

ady je máme, vznášející se hory odpadků,“ říká si nadšeně Malý buddha a pomalu směřuje lotos právě k nim. Už od včerejška, kdy se mu Obr smetišťák ukázal při meditaci, se připravoval na cestu.

Za ten týden, kdy se tu neukázal, nabyly některé hory na objemu. Letí k nim blíž. Zdá se, že jsou duté, a v mezerách prosvítá kosmické světlo. Vypadají jako lidé – mají ženské podoby a silné a nádherné rysy. Tady máme královnu válečnici z Afriky, tady je bělošská venkovanka, hrdá a vznešená. Ve všech se odráží láska sochaře k ženám.

Při parkování vozítka vedle poslední sochy z odpadků, statné kněžky hrající všemi odstíny modré, slyší šplouchání vody a o něco tlumenější zvuk něčího zpěvu. To se asi Obr smetišťák koupe po celodenní špinavé práci.

Prostor s koupelnou je přímo před ním, ohraničuje ho stěna z vybledlých sprchových závěsů všech možných velikostí. Do posledního centimetru je to tu zaplněno lahvičkami, kelímky a dávkovači, očividně zachráněnými z hromad odpadků. Za takový výběr by se nemuselo stydět ani oddělení kosmetiky v menším supermarketu.

Obr smetišťák polévá své nahé tělo vodou z velikého vědra s výrazem krále ve vlastní říši. Když spatří Malého buddhu, nadšeně mu zamává.

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213355

Malý buddha se trochu stydí. Tělo Obra smetišťáka je veliké a bledé a světlo pozdního odpoledne se od něj odráží jako od měsíce v úplňku.

Malý buddha při odletu řekl Indigovému páru, že se tentokrát u Obra smetišťáka zdrží přes noc. Řekl jim, že se chce podívat, jak v kosmu vychází slunce nad milionem planet.

Teď, když je konečně tady, je stejně ohromený jako poprvé.

Koneckonců pořád ještě neví, kdo vlastně Obr smetišťák je. Všechno na něm je tak nějak přerostlé, hlasité a dramatické a on se vedle něj cítí tak maličký, jakoby ani neexistoval. Na moment by se nejraději otočil a zase odjel.

Obr smetišťák si všimne jeho nerozhodnosti a spěchá k němu.

Rychle se zabalí do velkého ručníku a běží ho obejmout.

Vůně parfému a mýdla, která se line z obrovy kůže, Malého buddhu okamžitě uklidní. Začíná zívat a protahuje své malé tělo, nechává se přemoci únavou z cesty kosmem.

Obr smetišťák je velmi pozorný, a tak hned odvádí Malého buddhu do prostoru, kterému říká obývací pokoj, což je útulný kout naplněný různorodou sbírkou sedaček a křesílek. Z některých lezou pružiny, z jiných jemně vylétávají peříčka, ale celý prostor vypadá velmi pohodlně. „Čerstvě vyhrabané ze skládky,“ vtipkuje Obr smetišťák.

Zatímco se Obr smetišťák zaměstnává nějakou činností v přilehlém prostoru kuchyně, Malý buddha se usadí na starý oranžový gauč, jehož hrbolaté a flekaté sedačky na sobě nesou otisky sedacích svalů nesčetných generací.

Zrovna když se jeho relaxace pomalu mění ve spánek, objeví se Obr smetišťák znovu s čerstvě uvařeným zeleným čajem a sedne si vedle něj. Malého buddhu naprosto okouzlí jedinečná krása konvičky a šálků, které byly mnohokrát rozbity a znovu slepeny.

Jsou to hotová umělecká díla. „Milovaný Obře smetišťáku,“ položí Malý buddha otázku, „proč tě tolik přitahují odpadky?“ 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213355

Odpověď přichází až po notné chvíli. „Odpadky – právě jich lidé produkují nejvíc. Všichni se snažíme předstírat, že neexistují. Respektujeme věci, dokud jsou úhledně zabalené, ale jakmile se ztratí jejich pozlátko, přestávají nás zajímat.

Všechno nakonec končí na hromadě odpadků. Dokonce i lidé, kteří podle nás ztratili v našem životě účel.

I já jsem – jako většina lidí – trávil větší část života snahou být přesně takový, jakého mě chtělo vidět mé okolí. Pokud svět potřeboval více architektů než umělců, byl jsem ochoten stát se architektem a vzdát se svého pravého poslání. Ale pak jsem jednoho dne už nemohl dál snášet to, co jsem sám sobě dělal. Uvědomil jsem si, že jedinou cestou ven je vzepřít se povinnostem. Jakmile jsem přetrhal všechna pouta a zůstal jsem sám se sebou, začal jsem se dívat do svého nitra a zjistil jsem, že jedině já sám na sebe uvaluji ty nejtěžší povinnosti, a ne někdo zvenčí.

A tak jsem odešel ze školy. Bezcílně jsem se toulal ulicemi a tehdy jsem si všiml, jak jsou odpadky zbavovány svých obalů a jak jsou docela dobře schopné obstát samy o sobě, když jsou jen tím, čím jsou. Došlo mi, že je to dokonalá metafora pro svobodu, kterou jsem hledal. Mohl jsem se uvolnit, užívat si, že nejsem nikým, že jsem jen další hromadou odpadu.

Brzy jsem si ale uvědomil, milý Malý buddho, že ani odpadky nejsou bez užitku.

Chybí jim totiž jakákoli definice, a tudíž v sobě skrývají obrovský potenciál pro něco nového. Zamiloval jsem se do smetí. S lehkostí jsem nacházel nové a překvapivé způsoby využití něčeho, co jiní zahodili. Odpad mě fascinoval.

Teď už ti mohu odpovědně říct, milý bráško, že většina lidí se stane tím, kým doopravdy jsou, až když dostanou druhou šanci.

Než budeme pokračovat, bratříčku, rád bych ti něco ukázal.

Podívej,“ ukazuje Obr smetišťák na něco, co vypadá jako skupinka malých načechraných obláčků nedaleko od nich. „To jsou speciální polštáře ve tvaru oblaků. Objevil jsem je někde v Mexiku. Používám 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213355