zametali chodníky třímetrovými košťaty. Tu a tam se rodiny otrhanců přehrabovaly v popelnicích. Do metra se hrnuli dělníci a dívky, které držely v jedné ruce crois‑ sant a v druhé kus čokolády. Po ulicích rachotily temné tramvaje plné dělníků. Člověk spěchal dolů na nástupiště, vybojoval si místo – v šest hodin ráno se v pařížském metru muselo o místo doslova bojovat – a stál zmáčknutý v kývající se mase cestujících tváří v tvář nějakému odpornému francouzskému ksichtu, který vydechoval kyselý zápach vína a česneku. A potom se ponořil do labyrintu hotelového podzemí a na denní světlo se dostal až ve dvě hodiny odpoledne, kdy slunce pálilo a Paříž ztemněla množstvím lidí a aut. Poté, co jsem strávil v hotelu první týden, jsem během odpolední přestávky spal, anebo když jsem měl peníze, seděl v bistru. S výjimkou několika ambiciózních číšníků, kteří chodili na kurzy angličtiny, takto proflákal volný čas celý personál; člověk byl po dopolední práci příliš líný, než aby dělal něco lepšího. Někdy se dalo dohromady pár plongeurů a šli do hnusného bordelu v Rue de Sieyès, kde se platilo jenom pět franků a dvacet pět centimů. Říkali tomu „le prix fixe“* a vždycky popisovali své zážitky jako velkou legraci. Byly to oblíbené schůzky hotelových zaměstnanců. Plat plongeurům neumožňoval, aby se oženili, a práce v podzemí rozhodně nepodporovala vznešené city. Pak byl člověk ve sklepě další čtyři hodiny, načež se úplně zpocený vynořil na chladnou ulici. Svítily lucerny – to divně nafialovělé světlo pařížského osvětlení – a za řekou blikala Eiffelova věž osvětlená odshora až dolů klikatými řadami světel, které vypadaly jako ohniví hadi. Proudy aut se neslyšně posouvaly všemi směry a ženy, *
Paušál.
[98]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213155