o pomoc, je-li ve vašich silách… Slyšíte-li nás, pokuste se nám…“ Vše tonulo v gravitačním běsnění. Realita, prostor i čas zmrtvěly.
■
Pomalu otvíral oči a začínal vnímat prostředí, které ho obklopovalo. Více než okolí však pociťoval strach, všudypřítomný strach. Kolikrát ještě se bude opakovat ten příšerný útok na všechny smysly? Ta změť, chaos bez záchytného bodu. Milosrdné nevědomí bylo pryč, a bylo potřebné vzdorovat událostem tak, jak budou přicházet. „Zřejmě si budeme muset zvyknout na ty gravitační vpády, kamaráde,“ pronesl zamyšleně Platón a věnoval se činnosti, kterou astronaut nebyl schopen pro svůj zbědovaný stav identifikovat. „Zdá se mi to, nebo jsou ty poruchy stále častější?“ otočil se konečně Rod na Boha s hraným zájmem. V podstatě to bylo jedno. Bál se jen, že příští poruchu už nevydrží. „Sdílím tvé obavy, hochu, ale trochu přeháníš. Je to drásavé, ale dá se to přežít. Vím, že události se zde na tebe valí jako vlny, ale uvědom si, že jsi astronaut, u něhož se předpokládá značná odolnost. Zdáš se mi, Rode, příliš změkčilý.“ „Úplně zlomený, Bože, bezperspektivní. To už jsem ti přece říkal, Platóne. Teď se navíc začínám bát. Jsem plný obav a strachu ze všeho.“ „Ale vy, lidé, přece žijete se stálými, nepřebernými strachy a fobiemi. Strachem a různými úzkostmi je váš život přímo prošpikován.“
■
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213087