98
vždy znovu snahou vyslovit nevyslovitelné, vyjádřit to zatím nevyjádřené, a snad i nevyjádřitelné. Paul Ricoeur proto říká, že „symbol stojí na pomezí touhy a mluvy“.200 Symbol a symbolický výraz jsou společné právě těm filosofům (a filosofiím), kteří chtějí zachytit a vyjádřit to nejtěžší, nepojmenovatelné, nezachytitelné – tedy bytí a nicotu. Symboly se nezastavují tam, kde možnosti jazyka končí, naopak symbolizují i to, co se vyslovit nedá. Vzniká zde jakoby nová podoba jazyka, vzdálená běžné rozmluvě, a tuto novou podobu jazyka, jímž „mluví“ symboly, nazývá Vilém Flusser orace. Právě a jenom v ní se setkávají ti, kteří se jinak setkat nemohou. Flusser to ukazuje na paralele mezi Platonem a Nietzschem, mezi mýtem o jeskyni a mýtem o Zarathustrovi. „Platón a Nietzsche se blíží pásmu orace ze dvou různých stran: Nietzsche s úmyslem vyvrátit Platóna a nihilismus, jejž představuje. A přece mytické obrazy, které nám oba nabízejí, jsou prakticky totožné.“201 Oba jakoby narazili na hranici bytí, jakoby pohlédli do propasti. U Platona jde o chórismos, tak nazývá Platon situaci, v níž jsme opustili všechny předchozí jistoty, nahlédli je jako pouhý zdaj, a ještě jsme nespatřili ideu. Proto je chórismos projevem největší svobody, vyžaduje odvahu a staví nás tváří v tvář nicotě. Podobně Nietzschův člověk, „provaz natažený nad propastí“, nahlédl svou nicotnost a ještě nenašel odvahu k nadčlověčenství.202 V setkání s nicotou, před bytím, můžeme jen mlčet (orace, adorace, perorace). Ke slovu zde „přichází“ symbol, jenž je s to vyjádřit to nevyjádřitelné. 200 P. Ricoeur: Život, pravda, symbol, s. 134. 201 V. Flusser: Jazyk a skutečnost, s. 132. 202 „Platonský mudrc, oslepen jasem idejí (které jsou pro Platona skutečností), vrací se do jeskyně, neschopen dále se účastnit rozmluvy. Nietzsche ztotožňuje tyto platonské ideje s prázdnými symboly matematiky, a nazývá proto Platona nihilistou (a veškerou západní filosofii, která z něho vychází, nihilistickou). Nietzschovský mudrc se z nížiny rozmluvy vrací na svou horu, aby tam rozjímal o vůli k moci, která je věčným návratem téhož. Z hlediska naší analýzy jazyka však oba mudrci činí totéž: překonají rozmluvu a hrouží se do mlčení perorace, respektive adorace toho, co je věčně stejné a nikdy nedosažitelné. Nietzsche má pravdu, když ztotožňuje platonské ideje se symboly matematiky a formální logiky, a Platon by s ním do jisté míry souhlasil. Heidegger má pravdu, když ztotožňuje nietzschovskou vůli k moci s touž nicotou, jíž jsou platonské ideje, i když tu jde takříkajíc o dvě opačné strany téhož nic. Platonská strana nicoty je dosažitelná racionálně, logicky a formálně. Nietzschova strana nicoty je dosažitelná empiricky, pragmaticky a básnicky. Jde však o totéž nic. Dokazuje to věčné opakování téhož. A dokazuje to mytický jazyk, jehož oba užívají. Z tohoto hlediska můžeme říci, že západní rozmluva má dva dějinné horizonty: platonský a nietzschovský. Na začátku každé její fáze sestupuje platonský mudrc do jeskyně, na konci každé fáze vystupuje nietzschovský mudrc na horu. A rozmluva stále pokračuje, tkajíc svůj komentář kolem toho, co se věčně vrací.“ Viz V. Flusser: Jazyk a skutečnost, s. 134.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213077
99
Symbol a znak Srovnáváme-li symbol a znak filosoficky, je nutno dodat, že společně odkazují k něčemu jinému, ukazují za sebe nebo nad sebe. Vedle svého vlastního významu, tvaru, barvy obvyklého užití a kontextu poukazují k dalšímu. To platí pro symbol i pro znak. Ale základní rozdíl mezi symbolem a znakem spočívá v tom, že „znaky se žádným způsobem neúčastní reality, ke které odkazují. Symboly, ačkoli nejsou tím, co symbolizují, se naopak podílejí na smyslu a moci symbolizovaného“.203 V tomto smyslu typickým znakem je např. červené světlo na křižovatce, neukazuje na sebe, ale na nutnost zastavit. Znaky jsou tedy záležitostí dohody – konvence, zvyku. Nic nebrání tomu, abychom změnili barvy světelné signalizace (místo zelené dali modrou), abychom změnili barvu dresu rozhodčího, dopravní značky (to všechno jsou znaky). Symboly však takto libovolně měnit nelze. Symboly mají sice také funkci zástupnou, zastupují něco, čím samy nejsou, ale účastní se na moci a významu zastupovaného. Státní vlajka není jen typicky zbarveným kusem látky, nýbrž je např. výrazem státní suverenity. To, co potřebuje dlouhý právnický nebo historický výklad (pojem státní suverenita) a nikdy jimi není zcela vyčerpáno, je přítomno v prozaické věci, schopné nést symbolický význam a schopné sdělovat „beze slov“ obecně sdílenou skutečnost zvláštní hrdosti národa, spojenou se suverenitou. Proto o symbolech říkáme, že se rodí, když přijde jejich čas (když se otevírají ty roviny skutečnosti, které by jinak zůstaly skryty a které nelze jiným způsobem uchopit), a umírají, když jejich čas odestane. To jsou symboly v silném smyslu slova, odkazující k takovým skutečnostem, jako je svět, dobro, láska, život, bůh apod. Funkcí symbolu je otevírat ty roviny skutečnosti, jež by jinak zůstaly uzavřeny. Aby k tomu mohlo dojít, musí se otevřít ještě něco jiného; Paul Tillich to nazývá „roviny duše, jednotlivé roviny naší vnitřní reality“. „Ty pak musí odpovídat rovinám reality vnější, které otvírá symbol.“204 Jinak se dá říci, že podstatnou součástí existence symbolů je, aby byl „přijat“, abychom mu „rozuměli“, abychom ho jako symbol „cítili“ a „ctili“, abychom jím žili. Symbol je předmětem úcty a zároveň tuto schopnost úcty iniciuje a vytváří. Tillich říká: „Každý symbol je tak dvojsečný. Otvírá 203 P. Tillich: Biblické náboženství a ontologie, s. 115. 204 Ibidem, s. 116.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213077
100
realitu a otvírá duši […]. Je-li toto funkce symbolu, pak je zřejmé, že se nedá nahradit.“205 Symboly vznikají a zanikají, rodí se a umírají. Znaky jsou vědomě vynalézány a odstraňovány. Z jakého lůna se symboly rodí? Psychoanalytikové to nazývají „skupinovým, kolektivním nevědomím“, Patočka volí pojem „vývařiště mýtu“ a Heidegger hovoří o „základu“ (Grund). Symboly se rodí z hloubi porozumění významu, ze smyslu sdíleného společenstvím, které v této věci, v tomto slově, v této vlajce (může to být cokoliv) uznává své vlastní bytí. Ve chvíli, kdy tento vnitřní postoj lidské skupiny k symbolu přestane existovat, symbol umírá. Symbol už nic neříká. Situace, ze které se zrodil, se změnila nebo přestala existovat. Symbol nezávisí na empirické kritice. Symbol nelze zabít kritikou vyjádřenou v pojmech přírodních věd nebo historického bádání. Jak jsme již řekli, symboly umírají jedině tehdy, když situace, z níž vzešly, zanikla.206 Pro moderní a postmoderní dobu existují s ohledem na symbol několikeré alternativy – uveďme alespoň dvě. Za prvé se setkáváme s pojetím Johanna Huizingy,207 že totiž moderní doba nepřeje symbolům, umírají, podobně jako kultury s nimi spjaté, jako životní pocity jimi vyjádřené, jako výrazy bez lesku a pojmy bez významu. Vyprchává samotný jejich smysl, nové generace jsou vůči nim hluché a slepé. Tvrdí, že moderní člověk je vůbec nepřístupný sdělení symbolů a dává přednost výslovné deskripci skutečnosti. Co se deskripcí vyjádřit nedá, nutně oželí, vlastně ani neví, o co přichází. Jako by podle této interpretace byl svět moderního člověka chudší než například ten středověký. Roland Barthes208 naopak hovoří o zbytnění symbolů jako produktů novodobých mytologií, vytvářených komerční kulturou, průmyslem zábavy a médii. Tento specifický postmoderní mýtus, který on má na mysli, však naopak eliminuje původní bohatost významových kontextů, redukuje smysl sděleného a činí tak produktivní rétorikou nebo podbízivými obrazy, jež působí co nejsugestivněji. Moderní společnost produkuje své mýty (mýty o spravedlnosti inscenované a simulované wrestlingem, o čistotě jako výsledku působení pracích prášků, o bifteku s hranolky jako uměleckém dílu, jež si podržuje všechnu originalitu ryze nacionálního projevu) a divákem či spotřebitelem manipuluje, nebo se 205 Ibidem, s. 116–117. 206 Ibidem, s. 123. 207 J. Huizinga: Podzim středověku. 208 S. Barthes: Mytologie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213077