98
vždy znovu snahou vyslovit nevyslovitelné, vyjádřit to zatím nevyjádřené, a snad i nevyjádřitelné. Paul Ricoeur proto říká, že „symbol stojí na pomezí touhy a mluvy“.200 Symbol a symbolický výraz jsou společné právě těm filosofům (a filosofiím), kteří chtějí zachytit a vyjádřit to nejtěžší, nepojmenovatelné, nezachytitelné – tedy bytí a nicotu. Symboly se nezastavují tam, kde možnosti jazyka končí, naopak symbolizují i to, co se vyslovit nedá. Vzniká zde jakoby nová podoba jazyka, vzdálená běžné rozmluvě, a tuto novou podobu jazyka, jímž „mluví“ symboly, nazývá Vilém Flusser orace. Právě a jenom v ní se setkávají ti, kteří se jinak setkat nemohou. Flusser to ukazuje na paralele mezi Platonem a Nietzschem, mezi mýtem o jeskyni a mýtem o Zarathustrovi. „Platón a Nietzsche se blíží pásmu orace ze dvou různých stran: Nietzsche s úmyslem vyvrátit Platóna a nihilismus, jejž představuje. A přece mytické obrazy, které nám oba nabízejí, jsou prakticky totožné.“201 Oba jakoby narazili na hranici bytí, jakoby pohlédli do propasti. U Platona jde o chórismos, tak nazývá Platon situaci, v níž jsme opustili všechny předchozí jistoty, nahlédli je jako pouhý zdaj, a ještě jsme nespatřili ideu. Proto je chórismos projevem největší svobody, vyžaduje odvahu a staví nás tváří v tvář nicotě. Podobně Nietzschův člověk, „provaz natažený nad propastí“, nahlédl svou nicotnost a ještě nenašel odvahu k nadčlověčenství.202 V setkání s nicotou, před bytím, můžeme jen mlčet (orace, adorace, perorace). Ke slovu zde „přichází“ symbol, jenž je s to vyjádřit to nevyjádřitelné. 200 P. Ricoeur: Život, pravda, symbol, s. 134. 201 V. Flusser: Jazyk a skutečnost, s. 132. 202 „Platonský mudrc, oslepen jasem idejí (které jsou pro Platona skutečností), vrací se do jeskyně, neschopen dále se účastnit rozmluvy. Nietzsche ztotožňuje tyto platonské ideje s prázdnými symboly matematiky, a nazývá proto Platona nihilistou (a veškerou západní filosofii, která z něho vychází, nihilistickou). Nietzschovský mudrc se z nížiny rozmluvy vrací na svou horu, aby tam rozjímal o vůli k moci, která je věčným návratem téhož. Z hlediska naší analýzy jazyka však oba mudrci činí totéž: překonají rozmluvu a hrouží se do mlčení perorace, respektive adorace toho, co je věčně stejné a nikdy nedosažitelné. Nietzsche má pravdu, když ztotožňuje platonské ideje se symboly matematiky a formální logiky, a Platon by s ním do jisté míry souhlasil. Heidegger má pravdu, když ztotožňuje nietzschovskou vůli k moci s touž nicotou, jíž jsou platonské ideje, i když tu jde takříkajíc o dvě opačné strany téhož nic. Platonská strana nicoty je dosažitelná racionálně, logicky a formálně. Nietzschova strana nicoty je dosažitelná empiricky, pragmaticky a básnicky. Jde však o totéž nic. Dokazuje to věčné opakování téhož. A dokazuje to mytický jazyk, jehož oba užívají. Z tohoto hlediska můžeme říci, že západní rozmluva má dva dějinné horizonty: platonský a nietzschovský. Na začátku každé její fáze sestupuje platonský mudrc do jeskyně, na konci každé fáze vystupuje nietzschovský mudrc na horu. A rozmluva stále pokračuje, tkajíc svůj komentář kolem toho, co se věčně vrací.“ Viz V. Flusser: Jazyk a skutečnost, s. 134.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213077