Tisíce lidí se pokoušely utéci. Nádraží byla přeplněná davy snažícími se dostat do Prahy. Těch pár věcí, co si lidé s sebou mohli vzít, jim prohledávali násilníci s hákovým křížem na páskách, kteří se shromáždili na nádražích. „Zabavovali“ jim bez zábran majetek, vtrhávali do kupé vlaků a náhodně vybrané oběti vytahovali ven k dalšímu týrání a zatýkání. Ti, kdo odjeli nočním expresem ve čtvrt na dvanáct, se domnívali, že unikli. Jenže na československé hranici byli vráceni nazpět. Jejich strašlivé utrpení mělo teprve začít. Další se pokoušeli uprchnout po silnici. Zakrátko byly silnice vedoucí k československým hranicím ucpány. Všude stály opuštěné automobily, jejichž majitelé si byli vědomi, že československé orgány vrací uprchlíky od hranic, a tak zamířili do lesů v naději, že hranici přejdou ilegálně pěšky.160 Pro mnohé existovalo jediné východisko. V této hrůzné době se stala ve vídeňské židovské obci běžným úkazem sebevražda.161 Tažení za vyhlazením „nepřátel národa“, které v Německu poněkud polevilo v polovině třicátých let, ale roku 1937 opět zesílilo, ožilo díky novým „příležitostem“, které se naskytly v Rakousku. Tato vzpruha záhy povzbudí kampaň i ve „staré Říši“. Dostane podobu nové a hrozivé vlny antisemitismu v létě roku 1938 a – sice v zákulisí, ale posléze s ještě strašlivějšími následky – dojde k rychlému pronikání SS do řešení „židovské otázky“.162 Po otřesech způsobených aférou s Blombergem a Fritschem teď bylo Hitlerovo vnitřní postavení silnější než kdykoli dřív. Jeho primát byl absolutní. Triumf s anšlusem oslabil důstojnický sbor, hluboce pobouřený kvůli zacházení s Fritschem. V malé skupince důstojníků se už ovšem rodil odpor, jenž se posléze rozroste ve spiknutí, které Hitlera 20. července 1944 málem připraví o život. V tomto stadiu se však jejich nechuť obracela hlavně proti Himmlerovi, Heydrichovi a Göringovi, nikoli proti Hitlerovi. Navíc si důstojníci uvědomovali, že neexistují síly schopné provést puč, protože jak to vyjádřil generálmajor Friedrich O lbricht, „za Hitlerem stojí lid“.163 Stejně tak jim neušlo přijetí, jehož se dočkali němečtí vojáci na rakouských silnicích. Co se týče anšlusu, naprostá většina důstojníků byla s národem zajedno: Hitlerův poslední triumf mohli jenom schvalovat a také – byť poněkud neradi – obdivovat. Jakmile se ukázalo, že západní velmoci budou opět jenom přihlížet a nic nepodniknou a že „to náš Vůdce dokázal bez krveprolití“, vyvolalo to u rozhodující masy obyvatel pocit „německého zázraku“, který bylo nutno připsat Hitlerovi, a cosi jako „výbuch živelného, horečného nadšení“.164 Bude to naposled, kdy německý národ – teď již posílený o své bratrance z východu, u nichž jásavá euforie, se kterou mnozí z nich vítali Hitlera,165 záhy vyprchá a místo ní nastoupí zklamání – bude mít pocit, že hrozba pominula tak rychle díky zahraničně-politické akci bleskově provedené během několika dní, jež byla prezentována jako hotová věc. Následující, sudetská krize se povleče měsíce a kvůli hrozícímu vypuknutí války vyvolá stav hraničící s panikou. A kdyby Hitler opravdu prosadil svou, válka by skutečně nastala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213061
2. Krize kvůli Československu v létě roku 1938 přivedla expanzionistické choutky Německa na novou úroveň. Tato krize se lišila od předchozích četnými závažnými aspekty. Až do anšlusu a i při něm byly všechny hlavní triumfy zahraniční politiky v souladu s revizionistickými a nacionalistickými tužbami všech mocných zájmových skupin Říše, ze všeho nejvíce armády. O odchod ze Společnosti národů v roce 1933, obnovení všeobecné branné povinnosti roku 1935, obsazení Porýní v roce 1935 a patrně i anšlus by pravděpodobně usilovaly všechny případné německé nacionalistické vlády. Metody – ke kterým měly často vojsko, ministerstvo zahraničí a další orgány výhrady – ovšem byly Hitlerovy. Hitler určoval i časový sled. Rozhodnutí vydával jedině on sám. Při každém z těchto kroků se však mohl spolehnout na mocnou podporu – i když se objevovalo také určité váhání – svých poradců. Navíc v každém z těchto případů stmeloval rozličné proudy revizionistických snah. O zásadní shodě panující v otázce revizionismu svědčila nesmírná popularita, kterou mu jeho úspěchy vynesly ve všech složkách vedoucí politické vrstvy i v řadách běžných občanů. Dřívější krize také vesměs měly pouze krátké trvání. Pokaždé bylo napětí krátkodobé a úspěchu bylo rychle dosaženo. Konečně pokaždé byl jásot národa zčásti výrazem úlevy, že západní mocnosti nezakročily, že byla odvrácena hrozba další války, jež způsobovala obavy a hrůzu u většiny obyčejných občanů. Výsledná obliba a umocněná prestiž, jež připadly Hitlerovi, značně čerpaly právě z těchto jeho „triumfů bez krveprolití“.166 Jak jsme si ukázali, ve skutečnosti byla v každém případě těchto krizí pravděpodobnost zásahu spojenců velice malá, což platilo i o obsazení Porýní. Právě slabost a nesváry západních mocností byly pokaždé odrazovým můstkem Hitlerových akcí bez prolití jediné kapky krve. V létě roku 1938 Hitlerova zahraniční politika poprvé překročila práh revizionismu a národního sjednocení, třebaže to západní mocnosti ještě nepochopily. Přese všechno jeho na odiv vystavované pohoršení nad zacházením se sudetskými Němci167 si vládnoucí skupiny v Německu, jež dobře znaly Hitlerovo uvažování – jeho výroky na „Hoßbachově poradě“ to vyjevily naprosto jasně –, byly zcela vědomy, že plánuje nejen přičlenění Sudet k Německé říši, ale také likvidaci samotného československého státu. Koncem května byl armádnímu velení předestřen tento cíl a harmonogram akcí, které k němu měly vést. To by jistě znamenalo válku – dozajista proti Československu a navzdory Hitlerově přesvědčení o opaku pravděpodobně (tak se to zdálo ostatním) také proti západním mocnostem. Bylo to jasné: Hitler opravdu toužil po válce. „Ať žije válka – i kdyby měla trvat dva roky až osm let,“ prozradil v září na vrcholu krize sudetskému předákovi Konradu Henleinovi.168 „Válku musí jednou zažít každá generace,“ prohlásil zhruba těmito slovy podle pozdějších vzpomínek pobočníka Fritze Wiedemanna.169 Přes veškerá varování byl dokonce ochoten jít do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213061
válkyproti Francii a Velké Británii (třebaže to v daném kritickém okamžiku nepovažoval za pravděpodobné). Mnoho z těch, kteří tušili, oč Hitler usiluje, pobuřovala a děsila očividná bezstarostnost, která mohla vést ke katastrofě (ovšem dle názoru jiných) a naprosto zbytečnému riziku války v této době proti západním mocnostem. Předpokládali, že ji za daného stavu příprav nemůže Německo vyhrát. Vyhlídka na vymazání Československa z mapy nevzbuzovala nesouhlas. Stát, jenž byl založen roku 1918 na troskách habsburské monarchie, si udržel demokracii, třebaže v něm žila německá, maďarská, polská a rusínská menšina spolu s Čechy a Slováky (i když po Hitlerově převzetí moci v Německu u německé menšiny, čítající více než tři miliony osob, sílil neklid). Země disponovala silnou průmyslovou základnou a svou obranyschopnost upevnila natolik, že se muselo s její armádou počítat jako se závažným faktorem. Jelikož protáhlé severní a jižní hranice Československa sousedily s Německem, Rakouskem, Maďarskem, Rumunskem, Ukrajinou a Polskem, stěží překvapoval důraz země na obranu. Československo hledalo podporu u úhlavních nepřátel Německa – Francie, ale i Sovětského svazu – a v zemi měla četné příznivce komunistická strana. Německým nacionalistickým očím se tedy mohlo Československo jevit jenom jako krajně nevítaná překážka, zabírající strategicky klíčovou oblast. Když se připočte protislovanské zaujetí, jen málokomu v Německu přirostla k srdci tato demokracie nepřátelská Říši, jejíž likvidace by s sebou přinesla mimořádný pokrok v německé snaze o vojenskou a ekonomickou nadvládu ve střední Evropě. Armáda plánovala již v roce 1937 možnost preventivního zásahu proti Československu (Fall Grün), aby zabránila možnosti, že pokud napadnou Říši ze západu Francouzi, přidají se na stranu svých spojenců z východu Čechoslováci.170 Jakmile vyhlídka na válku s Francií, jež byla v polovině třicátých let brána nanejvýš vážně, poněkud ustoupila, Fall Grün byl měsíc po Hoßbachově poradě přepracován tak, aby počítal s pravděpodobnými okolnostmi, za nichž by mohl wehrmacht napadnout Československo s cílem řešit problém „životního prostoru“.171 Svůdnou vyhlídku nabízel pád Československa i po ekonomické stránce. Göring, jehož pracovníci řídili čtyřletý plán, a předáci zbrojního průmyslu už upírali lačné zraky na suroviny a zbrojovky Československa. Jak o tom svědčily nesčetné zprávy, potíže hospodářství, v tak rozsáhlé míře nasměrovaného na výrobu zbraní, ale přitom neméně závislého na drahém dovozu potravin a surovin a rovněž čelícího stále akutnějšímu nedostatku pracovních sil, hrozivým tempem rostly. Zemědělský sektor byl napjat do krajnosti.172 Ekonomické tlaky na expanzi byly s mocenskopolitickými cíli vedení režimu v naprosté shodě. Zastánci odlišné hospodářské strategie – především Schacht – nyní ztráceli vliv. Dominantní postavou byl Göring. A v Göringových snech o německé hegemonii v jihovýchodní Evropě hrálo uchvácení Československa očividně klíčovou roli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213061