Tisíce lidí se pokoušely utéci. Nádraží byla přeplněná davy snažícími se dostat do Prahy. Těch pár věcí, co si lidé s sebou mohli vzít, jim prohledávali násilníci s hákovým křížem na páskách, kteří se shromáždili na nádražích. „Zabavovali“ jim bez zábran majetek, vtrhávali do kupé vlaků a náhodně vybrané oběti vytahovali ven k dalšímu týrání a zatýkání. Ti, kdo odjeli nočním expresem ve čtvrt na dvanáct, se domnívali, že unikli. Jenže na československé hranici byli vráceni nazpět. Jejich strašlivé utrpení mělo teprve začít. Další se pokoušeli uprchnout po silnici. Zakrátko byly silnice vedoucí k československým hranicím ucpány. Všude stály opuštěné automobily, jejichž majitelé si byli vědomi, že československé orgány vrací uprchlíky od hranic, a tak zamířili do lesů v naději, že hranici přejdou ilegálně pěšky.160 Pro mnohé existovalo jediné východisko. V této hrůzné době se stala ve vídeňské židovské obci běžným úkazem sebevražda.161 Tažení za vyhlazením „nepřátel národa“, které v Německu poněkud polevilo v polovině třicátých let, ale roku 1937 opět zesílilo, ožilo díky novým „příležitostem“, které se naskytly v Rakousku. Tato vzpruha záhy povzbudí kampaň i ve „staré Říši“. Dostane podobu nové a hrozivé vlny antisemitismu v létě roku 1938 a – sice v zákulisí, ale posléze s ještě strašlivějšími následky – dojde k rychlému pronikání SS do řešení „židovské otázky“.162 Po otřesech způsobených aférou s Blombergem a Fritschem teď bylo Hitlerovo vnitřní postavení silnější než kdykoli dřív. Jeho primát byl absolutní. Triumf s anšlusem oslabil důstojnický sbor, hluboce pobouřený kvůli zacházení s Fritschem. V malé skupince důstojníků se už ovšem rodil odpor, jenž se posléze rozroste ve spiknutí, které Hitlera 20. července 1944 málem připraví o život. V tomto stadiu se však jejich nechuť obracela hlavně proti Himmlerovi, Heydrichovi a Göringovi, nikoli proti Hitlerovi. Navíc si důstojníci uvědomovali, že neexistují síly schopné provést puč, protože jak to vyjádřil generálmajor Friedrich O lbricht, „za Hitlerem stojí lid“.163 Stejně tak jim neušlo přijetí, jehož se dočkali němečtí vojáci na rakouských silnicích. Co se týče anšlusu, naprostá většina důstojníků byla s národem zajedno: Hitlerův poslední triumf mohli jenom schvalovat a také – byť poněkud neradi – obdivovat. Jakmile se ukázalo, že západní velmoci budou opět jenom přihlížet a nic nepodniknou a že „to náš Vůdce dokázal bez krveprolití“, vyvolalo to u rozhodující masy obyvatel pocit „německého zázraku“, který bylo nutno připsat Hitlerovi, a cosi jako „výbuch živelného, horečného nadšení“.164 Bude to naposled, kdy německý národ – teď již posílený o své bratrance z východu, u nichž jásavá euforie, se kterou mnozí z nich vítali Hitlera,165 záhy vyprchá a místo ní nastoupí zklamání – bude mít pocit, že hrozba pominula tak rychle díky zahraničně-politické akci bleskově provedené během několika dní, jež byla prezentována jako hotová věc. Následující, sudetská krize se povleče měsíce a kvůli hrozícímu vypuknutí války vyvolá stav hraničící s panikou. A kdyby Hitler opravdu prosadil svou, válka by skutečně nastala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213061