19. února Emelie si pustila telefon na hlasitý odposlech. Magnusův hlas: „Děvče, můžete na chvilku ke mně?“ Všichni advokáti byli pro Magnuse „hoši“, lhostejno, jestli jim bylo o patnáct let víc než jemu, a advokátkám říkal buď „děvče“, nebo „zlatíčko“. Emelie si vzala poznámkový blok a zvedla se ze židle. Znovu si vzpomněla na motivační rozhovor. Teď už to bylo jasné. Hodiny ukazovaly půl desáté. Josephine ještě nedorazila, mohla proto používat hlasitý odposlech. Její kolegyni by to jinak rušilo, navíc Magnus chtěl, aby tahle záležitost zůstávala zvlášť důvěrná. Přešla do jeho kanceláře. Magnus seděl, v jedné ruce sluchátko. „Zavřete za sebou dveře,“ poprosil ji. „Chystám se zavolat Carlu-Johanovi a Catharině Schaleovým, Philipovým rodičům, dám to nahlas. Chtěl jsem, abyste byla u toho. Před chvílí se něco stalo, něco velmi znepokojujícího.“ „Co?“ „Nevím přesně, přišla mi jenom zpráva. Posaďte se.“ Byla nesmírně šťastná, že dotáhla tu DD zprávu, a dokonce se ctí. Poslední hodiny práce: jedním slovem šílené. Klient bude spokojený, tím si byla jistá. Roztřásla se ale teprve dnes ráno. Zvykla si už řešit nejrůznější právnické otázky, se kterými neměla žádnou předchozí zkušenost. Tak to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212914