ho zpátky, směšná ampulka Tvé krve kolovala jako páternoster, už se Ti rýhovaly dlaně, osud tam věšteckým těsnopisem už možná něco psal. Spala jsi jako klokánek v mém těle, poslepu plavala v teplém hukotu mé krve… Bylo Ti tam dobře, dceruško? Dala jsem Ti aspoň na devět měsíců domov? Ještě pořád jsi byla se mnou, ještě pořád jsme nebyly dvě. Myslela jsem na to dítě jenom z hlediska své budoucnosti. Ono samo nemělo žádnou budoucnost. Neptala jsem se, jak mu asi bude mezi námi, v našem divném nedomově, v mé vychytralé nemateřské náruči. – – – Soumrak. V Čechách přichází soumrak zvolna, světlo stou á vzhůru jako pára, údolí už je ve stínu a kostelní věž má p špici jako v ohni, barvy měknou, chytají nádech mokré perleti. Tady žádný soumrak není. Rovník nezná přechodové fáze. Mládí trvá tři sezóny a pak je z dívky rázem matrona. Je den a je noc. Žádné polotóny, tušení a nápovědi… Tma padá jako rána sekerou. Dostala jsem třicet roků na přípravu. Když ta událost pak přišla, bylo mi jich všech třicet k ničemu. – – – Byla jsem v osmém měsíci. Jaroslav jel na obchodní cestu do Prahy. Nechal mě v péči místních dam a početného personálu. Těhotenství probíhalo klidně. Těšila jsem se do své drahé Evropy. Známí mě pozvali na výlet do přírody. Výletem se tu rozumělo minimum líné pěší chůze a mnoho jídla pod stromy. Poslední, nač si vzpomínám, je prudká zeleň listí. Sedíme pod korunou větví, děti se houpou na houpačkách z lan, únorové slunce žhne, jak v Praze nežhne ani v létě, a bolest mě zaskočí bez varování. Jako by se mi lámala páteř, nejsem zvyklá trpět, sténám… někam mě vezou – chloroform? – a pak už nevím nic. Převezli mě do malého špitálu v kopcích. Byl součástí kláštera Santa Madre de los Dolores, Matky Sedmibolestné. Porodník byl indián (první indián v oblasti, který vůbec měl lékařský diplom) a personál tvořily jeptišky. Prokřičela jsem se jednou nekonečnou nocí a porodila jsem. Byl to buď předčasný porod, nebo jsem termín spočítala mylně. Spíš to 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212867