ho zpátky, směšná ampulka Tvé krve kolovala jako páternoster, už se Ti rýhovaly dlaně, osud tam věšteckým těsnopisem už možná něco psal. Spala jsi jako klokánek v mém těle, poslepu plavala v teplém hukotu mé krve… Bylo Ti tam dobře, dceruško? Dala jsem Ti aspoň na devět měsíců domov? Ještě pořád jsi byla se mnou, ještě pořád jsme nebyly dvě. Myslela jsem na to dítě jenom z hlediska své budoucnosti. Ono samo nemělo žádnou budoucnost. Neptala jsem se, jak mu asi bude mezi námi, v našem divném nedomově, v mé vychytralé nemateřské náruči. – – – Soumrak. V Čechách přichází soumrak zvolna, světlo stou á vzhůru jako pára, údolí už je ve stínu a kostelní věž má p špici jako v ohni, barvy měknou, chytají nádech mokré perleti. Tady žádný soumrak není. Rovník nezná přechodové fáze. Mládí trvá tři sezóny a pak je z dívky rázem matrona. Je den a je noc. Žádné polotóny, tušení a nápovědi… Tma padá jako rána sekerou. Dostala jsem třicet roků na přípravu. Když ta událost pak přišla, bylo mi jich všech třicet k ničemu. – – – Byla jsem v osmém měsíci. Jaroslav jel na obchodní cestu do Prahy. Nechal mě v péči místních dam a početného personálu. Těhotenství probíhalo klidně. Těšila jsem se do své drahé Evropy. Známí mě pozvali na výlet do přírody. Výletem se tu rozumělo minimum líné pěší chůze a mnoho jídla pod stromy. Poslední, nač si vzpomínám, je prudká zeleň listí. Sedíme pod korunou větví, děti se houpou na houpačkách z lan, únorové slunce žhne, jak v Praze nežhne ani v létě, a bolest mě zaskočí bez varování. Jako by se mi lámala páteř, nejsem zvyklá trpět, sténám… někam mě vezou – chloroform? – a pak už nevím nic. Převezli mě do malého špitálu v kopcích. Byl součástí kláštera Santa Madre de los Dolores, Matky Sedmibolestné. Porodník byl indián (první indián v oblasti, který vůbec měl lékařský diplom) a personál tvořily jeptišky. Prokřičela jsem se jednou nekonečnou nocí a porodila jsem. Byl to buď předčasný porod, nebo jsem termín spočítala mylně. Spíš to 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212867
druhé, dítě bylo plně donošené. Pak jsem déle než den spala v horečkách. „Jako nebe! Jako nebe!“ vykřikuje stará indiánka v řeholním čepci a blouznivě vyvrací zrak ke klenutému stropu. V rukou drží něco maličkého. „Vlásky jako slunce a oči jako nebe!“ Osud mě tedy vzal na milost, smysl pro spravedlnost přišel zas jednou zkrátka. Nezničím svému muži pověst, neskončím v Praze jako zavržená žena s rovníkově snědou hanbou v uzlíčku. Hned jsem upadla zpět do horkého spánku. Můj hloupý dívčí románek má happy end. Porodila jsem Evropanku. V bludišti rodu si našla tu nejbezpečnější cestu, rovnou do staré vlasti, do říše Jara a Slávy… Mám modrookou zlatovlasou holčičku. – – – Moje dcera vzbudila v místních ženách posvátný úžas. Byla pro ně přeludem z jiného světa – první malá gringa, kterou viděly. Modré oči, modré oči! štěbetaly s rukou u úst. Tady jsou miminka hnědá a svrasklá jako vlašský ořech. I v nejlepších rodech Quita tepe čpavá indiánská krev. Druhý den k večeru mi dítě přinesli. Jako cizinka jsem měla vlastní pokoj, ale byl věčně plný spolupacientek i vznešených quitských seňor. Všechny, jedna přes druhou, zahrnovaly mou dceru vřelým obdivem. Que bella! Bella gringuita! Negramotné horalky se křižovaly celou dlaní. Pyšně jsem odhalila prsa a dala pít. Dceruško, má drahá dceruško, nebylo nám dáno seznámit se v důvěrnosti ticha, odbyla jsem tu první chvíli, jako jsem toho už odbyla v životě tolik, byly jsme si nedbale představeny v hlučné společnosti, je to jen další z plytkých večírků. Nevím, jak vypadáš, nepamatuju si na Tvůj první dotek, všechno to překrývá hloupé rozčilení, hraju svou společenskou roli, roli matky… a dřív než Tě odnesou, ani se neptám kam, ještě jdeš z ruky do ruky, jsi corpus delicti, korunní důkaz mé správnosti, mého práva vůbec dýchat vzduch. „Ach ta je krásná! Až jednou dospěje, běda, naši synové se pro ni budou vraždit!“ „Nebojte se o své syny, dámy. Brzo odvezu dítě do Prahy.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212867
„Praga? Praga? Óóó, tak to je Niño da Praga!“ Zpěvavý smích se šíří od úst k ústům. Vtip zatěžklý posvátnou úctou, posvátná úcta zlehčená nevinným vtipem… a moje zázračná holčička je ještě zázračnější, vždyť je to krajanka božského Dítěte, prchavá bytůstka jiných nebes, nedosažitelná jako Ježíšek! Mezi návštěvami toho podvečera je i vysoká suchá jeptiška kolem šedesátky. Má jiné roucho než ostatní. Je to madre Beata, abatyše. Trochu tvrdou španělštinou mi poblahopřeje k narození dcery a ptá se, dám-li ji pokřtít zde, anebo v Quitu. Zbabělost mi nedovolí říct, že mne ani nenapadne dát dítě křtít. Já jsem ateistka… a Jaroslav? Jsme si tak cizí, že to vlastně nevím. Je to možné? Jsem třetí rok vdaná a nevím, jestli můj muž věří v Boha? „V Quitu, až se manžel vrátí z cest.“ Abatyše krátce kývne. Dcero, ona to bude, kdo zakrátko rozhodne o Tvém i o mém dalším osudu. Já poznám inteligenci na první pohled. Tahle abatyše zapadlého kláštera kdesi v ekvádorských kopcích nese neklamné stigma ducha, a tím nemyslím Ducha svatého. Jediná se nerozplývá nad nebeskýma očima mé dcery. Má sama modré oči. Ne jitřně blankytné jako můj manžel, má v nich vybledlou modř západního okna. Ostrý intelekt polního maršálka a v očích rezignovaná modř soumraku. – – – Podruhé jsem dítě viděla po večeři, přinesla mi je mladinká novicka (už vím, že se jmenuje Rosita, kolik jí může být? patnáct? kouše si nehty jako malá holka!), ale celý čas kojení mě hlídá jako ostříž, podmračeným zrakem služebnice boží, takže zas myslím víc na svou roli nežli na dítě. „Rosito, tys mi pomáhala rodit, viď? Drželas mi nohy. Díky! Jsi to přece ty?“ Neodpoví, vytrhne mi dítě a je pryč. Copak nerozumí? Mluví nějakým nářečím? Nebo nemá ráda gringy? Pohrdá mnou, že jsem vyváděla, adoruje snad mučednice? Je ještě buclatá jako medvíďátko, ale výraz má nedětsky zaťatý. Neskáče ze střechy do sena jako novicky jejího věku. Nikdy se neusměje. Touží snad po trnové koruně? 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212867