sdělení, ve kterém uváděl, kde je podle něho chyba v Gödelově odvození. Jenže tentokrát to byl systematický a pečlivý Chandra, jenž se dopustil matematické chyby. Astronom z Caltechu H. P. Robertson, který spolu s Friedmannem a Lemaîtrem prosazoval myšlenku rozpínání vesmíru, napsal o rok později přehledný článek o stavu kosmologie a v něm Gödelův vesmír pohrdavě zavrhl. A Einstein? Ten zapnul svou příslovečnou intuici, která hrála klíčovou roli při všech jeho velkých objevech, ať už to byla speciální či obecná teorie relativity nebo jiné práce. Byla to ovšem pohříchu tatáž intuice, jež ho vedla k zamítnutí Friedmannova a Lemaîtrova řešení a k ignorování plného významu řešení Schwarzschildova. Gödelovo řešení komentoval tak, že „Gödelův vesmír je důležitým příspěvkem k obecné teorii relativity“, ale je třeba rozmyslet, zda jej nelze „vyloučit na fyzikálním základě“. Gödelovo řešení Einsteinových rovnic se zdálo být příliš bizarní, než aby mohlo mít nějaký reálný dopad na skutečný přírodní svět. Gödel sám až do své smrti v roce 1978 stále pátral po nějakých astronomických pozorováních, jež by podporovala jeho řešení a ukazovala, že má reálnou fyzikální důležitost. V nějakém smyslu však bylo Gödelovo řešení exemplárním příkladem toho, co na obecné relativitě mnohé fyziky odpuzovalo: byla to matematická teorie, jež měla i bizarní řešení. Taková teorie by neměla žádnou relevanci pro reálný svět. Když se v roce 1935 Institut pro pokročilá studia poprvé snažil
získat Roberta Oppenheimera, bylo to v době, kdy se slibně rozjížděla jeho škola v Berkeley a začínala získávat jméno, a tak nabídku tehdy odmítl. Po krátké návštěvě v Institutu napsal svému bratrovi, že „Princeton je ústav duševně chorých: jeho solipsistické kapacity osamoceně září v naprosté opuštěnosti. Einstein je zcela bláznivý.“ Nikdy se mu nepodařilo zcela zbavit nepříznivých dojmů z Einsteinových pozdějších prací. V roce 1947 však Oppenheimer přijal místo ředitele Institutu. Jeho jmenování se setkalo i s odporem. Einstein a Hermann Weyl
|
100
Kapitola 5.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212855
prosazovali na toto místo rakouského fyzika Wolfganga Pauliho, objevitele vylučovacího principu, jednoho ze základních kamenů kvantové fyziky. Ve své kampani se opírali o to, že „Oppenheimer neučinil žádný tak fundamentální objev, jakým je Pauliho vylučovací princip“. Oppenheimerova pověst skvělého organizátora však byla taková, že vedoucí místo bylo svěřeno jemu. Hned se pustil do oživování ducha ústavu, jeho způsob vedení byl neformální a měl švih. Hlavní článek v Time z roku 1948 konstatoval: „Na seznamu hostů Oppieho hotelu najdeme v tomto roce historika Arnolda Toynbeeho, básníka T. S. Eliota, filosofa práva Maxe Radina – a literárního kritika, úředníka i leteckého manažera. Není jasné, kdo budou další – možná psycholog, předseda vlády, malíř nebo hudební skladatel.“ Institut rozhodně netrpěl výlučností. O obecnou relativitu ztratil Oppenheimer zájem nedlouho poté, co se jí krátce věnoval se studenty v Berkeley. Tehdy spolu se svým studentem Hartlanem Snyderem napsal jeden z nejdůležitějších článků pro rozvoj obecné teorie relativity. V Princetonu však mladým pracovníkům rozmlouval, aby v této oblasti pracovali. Během jeho kralování jeden z mladých členů institutu Freeman Dyson napsal domů: „Obecná teorie relativity je v současné době jedním z nejméně nadějných polí výzkumu.“ Einsteinova teorie se nezdála moc užitečnou alespoň do doby, kdy nové experimenty odhalí více o podivných vlastnostech prostoročasu, nebo někdo nalezne způsob, jak navzájem propojit obecnou relativitu s kvantovou teorií. Oppenheimer nebyl jediným z vůdčích fyziků, kteří obecnou teorii relativity odmítali jako nadějnou oblast bádání. Vzestup kvantové teorie zastínil Einsteinovu teorii natolik, že článek s touto problematikou nebylo snadné publikovat. Redaktorem časopisu Physical Review byl Samuel Goudsmit, holandský fyzik žijící v Americe, jenž byl jednou z důležitých postav raného vývoje kvantové teorie.5 Stal se jím po své imigraci do Ameriky Samuel Goudsmit (1902–1978) proslul především zavedením představy spinu elektronu, kterou v roce 1925 předložil spolu Georgem E. Uhlenbeckem. Pozn. překl. 5
Zcela bláznivý Einstein?
| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212855
a umínil si, že z Physical Review udělá nejdůležitější světový fyzikální časopis, který v konkurenčním boji porazí časopisy evropské. Na obecnou teorii relativity se díval se skepsí. Tak jako Oppenheimer nevěřil, že se toho dá mnoho pořídit s tak ezoterickou teorií s omezenými možnostmi aplikace a testovatelnosti. Hrozil redakčním pokynem, který by prakticky zastavil publikování článků týkajících se „obecné teorie relativity a fundamentální teorie“ ve Physical Review. Zabránil tomu apel princetonského profesora Johna Archibalda Wheelera, který si v té době začínal uvědomovat krásu Einsteinovy teorie, a proto se Goudsmitovu záměru vzepřel. Mezi Oppenheimerem a Einsteinem se však nakonec vyvinul přátelský vztah, srdečný, i když ne zcela blízký. Ukazují to různé jejich činy, prokazující vzájemnou loajalitu. Jednou například Oppenheimer připravil starému pánovi překvapení k narozeninám. Nechal mu instalovat stožár s rádiovou anténou na jeho domě v Mercer Street, aby mohl večer poslouchat svou oblíbenou hudbu. V Einsteinovi pak našel věrného spojence během svých nejtemnějších dnů. Oppenheimer zaznamenal v Berkeley raketový vzestup a jako vedoucí projektu Manhattan prokázal vlasti neobyčejné služby. Stal se členem sedmičlenného představenstva Komise pro atomovou energii, která dohlížela na poválečné atomové projekty a praktické využívání atomové energie. V této úloze vzbudil nelibost, když odmítal některé fantastičtější projekty, například letadlo s jaderným pohonem, které by mělo neomezený dolet, hlavně však nesouhlasem s konstrukcí „superbomby“, tedy vodíkové bomby, proti níž by bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki byly svým účinkem trpaslíky. Nadělal si tím mocné nepřátelé. A tito nepřátelé na něj zaútočili v období antikomunistické hysterie v éře McCarthyho v padesátých letech. V roce 1953 byl v článku v časopise Fortune Oppenheimer silně kritizován „za trvalou kampaň, která má zvrátit vojenskou politiku Spojených států“, a obviněn z toho, že je vedoucím komplotu, jenž má sabotovat konstrukci vodíkové bomby. V tomto
|
102
Kapitola 5.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212855